eSeznam.cz

Často se zamýšlím nad tím, jak to je s rukou mojí a rukama lidí, kteří nedostali do vínku Downův syndrom. Na jednu z mých častých otázek jsem dostal odpověď v mém rodném městě Hlinsku. Rád se do tohoto města vracím. Do města, kde jsem byl přijímán i odmítán. Kde má spoustu přátel, ale naštěstí ne nepřátel. Město, které ovlivňovala a stále ovlivňuje moji literární a výtvarnou tvorbu.

S nadšením jsem uvítal pozvání do ZŠ Resslova, mezi děti třetí třídy, které navštívily moji říjnovou vernisáž. Na děti a milé paní učitelky jsem se moc těšil. Já mám rád děti a rád s nimi pracuji. Rád je učím moji výtvarnou techniku, která je neobvyklá, ale tak jednoduchá! Pečlivě jsme se s maminkou na toto setkání připravili. Především na besedu, která měla za cíl seznámit děti s lidmi, kteří jsou na tomto světě neobvyklí, odlišní. Domluvili jsme si s maminkou, že nejprve začne dětem povídat ona, aby děti připravila na to, že trochu jinak mluvím a vůbec celý můj projev je odlišný. Některé děti se totiž s postiženými lidmi asi nikdy nesetkaly, a já bych je mohl něčím zaskočit.

Mnoho lidí si často s komunikací s námi neví rady. Mají pocit, že musí okolo nás chodit „po špičkách“, aby nás nějak nezranili či nám neublížili. A přitom právě toto opatrné našlapování okolo nás mnohé zraňuje a ubližuje. A když se potom k tomu přidá lítost nebo naopak odmítání, tak to je tedy něco! Maminka mluvila o tom, že i v přírodě jsou neobvyklá zvířata, rostliny či jevy, které člověka udivují a v některých lidech právě tato odlišnost vyvolává strach či obavy. Jak jsem se tak díval do očí těchto dětí, kterých ve třídě bylo opravdu hodně, nacházel jsem v nich zvídavost, bystrost, přátelství, radost ze setkání a pochopení…

Uvědomil jsem si, že milé paní učitelky vychovávají tyto děti k přátelství a pochopení. Přál bych každému žáčkovi, aby ho vychovávaly a vzdělávaly právě takové paní učitelky, které mne do školy pozvaly. Potom jsem byl na řadě já. Vypravoval jsem dětem o sobě, o své rodině a o své výtvarné a literární tvorbě. Děti mne pozorně poslouchaly a jak jsem poznal, chápaly vše, co jsem jim říkal. Naše setkání s dětmi bylo znásobeno účastí mého maličkého kamaráda Lukáška, který se narodil také s Downovým syndromem. Byl tam s maminkou a já jsem byl moc rád, protože Lukášek určitě nalezl v této milé třídě spoustu nových kamarádů, kteří ho v budoucnu určitě přijmou mezi sebe. A to je pro nás, věřte, to nejdůležitější.

Potom jsme začali malovat. Nejprve kluci, potom dívenky. Museli jsme děti totiž rozdělit do dvou skupin, abychom se jim mohli dostatečně věnovat. Dokonce se na nás přišel podívat i pan ředitel této školy. A tak začaly vznikat krásné, barevné a pozitivní obrázky. Můj způsob malování je velice lehký, je založený na tvoření s barvou a každý obrázek je potom krásný a originální. Nikdo nemůže být neúspěšný a dokonce i ten, kdo nemá rád výtvarné techniky, zjistí, že tvoření s barvami je krásná a smysluplná činnost. Jak jsem tak s dětmi maloval, viděl jsem naše ruce s nádherném souladu. Moje ruka, ruka člověka s Downovým syndromem a ruce dětí, které tuto odlišnost nemají.

Setkávali jsme se pomocí rukou a naše činnost byla společná. Založená na přátelství, radosti ze života, na činnosti, která odstraňuje bariéry a hradby mezi lidmi. Setkávaly se naše ruce a vedly nás k těm nejkrásnějším zážitkům, které nám život nabízí a které zůstanou navždy v našich srdcích a naší mysli.

Autor: Jiří Šedý