Rubriky 
Vaše příběhy Mladí lidé přece, ale pozdě už litují, co během svého života provedli
Vaše příběhy Mladí lidé přece, ale pozdě už litují, co během svého života provedli
Mladí lidé přece, ale pozdě už litují, co během svého života provedli
Středa, 12 Březen 2014 08:39 | 
| 
|
M
ám syna, kterému je 25 let a to je můj nejmladší a také nejmilejší syn. Vždy se říká, že ten nejmladší je takové naše všechno. Já mám tři děti. Syna, který je nejstarší má 39 let. Vystudoval gymnázium a dodělal si dvouletou nástavbu a to- Cestovní ruch. Vzpomínám, jak jednoho dne nás paní učitelka pozvala do školy a sdělila nám, že náš syn nechodí pravidelně do školy. A také a to bylo pro nás snad to nejhorší, že se paní učitelce zdá, že syn bere nějaké drogy a nebo nějaké omamné látky. Byli jsme s manželem v neskutečném stresu a také nám to bylo líto, že tohle potkalo zrovna nás. Říkali jsme si – Proč? Proč se tohle muselo stát zrovna nám?
Manžel reagoval v klidu a pohotově. Jen na nás zůstalo to, abychom neztratili hlavu a začali jednat. Ale měli jsme strach, pokud to řekneme synovi a to narovinu a přímo, bude zle. Ale nakonec jsme se s manželem odhodlali a se synem jsme probrali danou situaci, která momentálně vznikla. Ze začátku samozřejmě zapíral, že on nikdy, by nic takového nebral! Ale pokud jsem si tuhle situaci vybavila, tak jsem postupem času zjišťovala a vzpomínala. Tehdy syn si píchal pervitin a jen tak mimochodem jsem našla, třeba v koupelně a to na vaně krvavou vatu. Později jsme nacházeli i použité injekční jehly. Tak jsme na něj už z ostra udeřili. Syn se nakonec přiznal.
Teď jsme s manželem váhali co udělat, abychom syna od toho svinstva uchránili. Napadlo nás ihned, jak mu můžeme pomoci a to tak, že jsme ho násilím naložili, nebo spíše dostrkali do auta. Bránil se zuby, nehty, ale my jsme nad ním zvítězili! Zavezli jsme ho do centra, kde se léčili narkomani. Paní doktorka se na něj podívala, prohlédla ho a řekla nám, že nalezla vpichy od injekčních stříkaček.
Bylo to pro nás neskutečně hrozné, ale doufali jsme, že se syn z toho pomalu dostane.Tehdy měl nastoupit na vojenskou službu a to na dva roky. A také nastoupil, protože musel. A tohle ho vyléčilo. Měl silnou vůli. Začátky byly pro něj hrozné, ale teď nám děkuje, že kdybychom mu tenkrát nepomohli, a hlavně s ním neměli takovou trpělivost, zřejmě by už mezi námi nebyl. Teď je syn ženatý, má dvě děti, manželku a hlavně rodinné zázemí.
A my jsme s manželem šťastní, že se nám ho podařilo přesvědčit, ale hlavně že on sám to vydržel, drogy jsou hrozné, návykové. Nikomu nepřeji, ať zažívá to, co jsme museli zažívat my všichni a také samozřejmě to viděli i jeho sourozenci.
Zdenka Křístková
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“
Náhodné obrázky z naší Galerie
hipo2
rakousko2011-13
img_9258
IMG_5430