eSeznam.cz

Příběh, který bude tématem dnešního článku, prožil sedmatřicetiletý Ondřej, jestli v něm nevěra sehrála nějakou roli, to brzy sami uvidíte.

Všechno začalo jednoho pátečního odpoledne. Bylo to v srpnu. Den byl skutečně velmi horký. Ulice a zdi budov byly rozpálené sluncem. Není tedy divu, že v kanceláři, kde pan Ondřej pracoval, byl horký, těžký vzduch. Žaluzie, otevřená okna, ba ani ventilátor točící se na plné obrátky nepřinášely úlevu od vedra. Ještě celé dvě hodiny chyběli našemu hrdinovi do konce pracovní doby, pak ho čekala hodina cesty v rozpáleném autě, než konečně začne víkend. Očima fantazie už viděl, jak vysedá z auta ve stínu stromů na chalupě. Těšil se na radostné přivítání svého syna i na svou ženu Kamilu, která ho uvítá velkým polibkem. Paní Kamila pracovala jako učitelka, a tak měla v létě dva měsíce volna a trávila je se synem na chalupě. Její manžel z toho měl smíšené pocity. Rozhodně nebyl proti, uznával, že pobyt ve městě, kde je plno kouře a navíc při vedrech k zalknutí, není nic moc. Zároveň ho však někdy trápily menší pochybnosti. Kvůli práci se totiž celá rodina vídala a scházela pouze o víkendech.

Po příjezdu do cíle, tedy na chalupu se ze začátku odehrávalo všechno tak, jak si to pan Ondřej představoval. Dveře auta, které bylo opravdu rozpálené, zabouchl. Sotva se stačil nadechnout svěžího horského vzduchu, už se u něj objevil jeho osmiletý syn. Vrhl se mu do náruče a hlasitě při tom zvolal: „Tatííí, to je fajn, že už jsi tady.“ Na schodech se objevila i manželka, která zamávala na pozdrav. Když k ní její muž přišel blíž, ucítil vůni máty z jejich zahrádky. Dlouhý polibek na uvítanou samozřejmě nechyběl, paní Kamila se navíc svému muži šeptem do ucha svěřila, že se jí po něm už moc stýskalo. Po takovém vřelém uvítání nebylo pro pana Ondřeje pustit z hlavy poznámku jednoho kamaráda. Právě tato poznámka nahlodávala jeho mysl a byla příčinou toho, že se v hlavě zrodilo podezření, jestli manželka náhodou nevyvádí něco nevhodného.

Manželka mu pak vyřídila vzkaz od souseda, se kterým zároveň i kamarádil: „Máš se stavit za Zbyňkem a donést mu tu motorovou pilu. Bude ji zítra potřebovat.“ „Už tam letím. Ale budu hned zpátky.“ Odpověděl: „To ti tak věřím, že přijdeš hned. Ale na večeři, ať jsi zpátky.“ Odvětila z úsměvem. U kamaráda Zbyňka nebyla nouze o dobrou zábavu ani o společnost. Bylo tam pár dalších sousedů a především pan Karel se svou první domácí pálenkou, které nebylo zrovna málo. Bylo tedy co koštovat. Rázem se stal čas relativním pojmem. V práci se vlekl jako líná ovce, zato zde utíkal až příliš rychle. Najednou panu Ondřejovi došlo, že nemá šanci přijít včas na večeři a navíc se na obloze už objevil i kousek Měsíce. Nebyl jediný, kdo si toho všiml. A tak postupně všichni odcházeli, až u stolu zůstal jenom pan Ondřej s panem Karlem. Pan Zbyněk někam odběhl. Pan Karel se na svého kamaráda nejdřív díval delší dobu, pak se k němu důvěrně naklonil: „Poslyš, jsi můj dorej kámoš, tak ti to musím říct. Měl by sis tu svou ženu více hlídat. To víš, je to ještě hodně pěkná ženská.“ Tak zněla jeho kamarádská rada. Pan Ondřej však nechápal o čem mluví a díval se na něj nechápavě: „Jak hlídat? Jak to myslíš?“ „No a je tady celé dny sama, ty pak přijedeš vlastně jen na víkend.“ Bránil se tím, že jeho žena je tam se synem: „No jo, ale ten spí na zahradě ve stanu a vy máte vchod do chalupy na druhé straně a vůbec, v noci synek už přece spí.“ Trval soused na svém. Pan Ondřej pomalu začínal chápat, že mu chce naznačit, že ho manželka podvádí. Nechtěl tomu však uvěřit a dokonce se na něj rozčíleně rozkřikl. Než se pan Karel nemotorně začal zvedat ze židle, ještě dodal: „Co jsem včera v noci viděl, to jsem viděl.“ Po těchto slovech se panu Ondřejovi zdálo, že rázem vystřízlivěl. Skočil po svém sousedovi a chytil ho pod krkem. Byl v tom však malý háček. Pan Karel byl totiž dvakrát těžší než on. Tudíž pro něj nebylo nic složitého jej setřást. Byl pochopitelně naštvaný, že na něj soused vůbec sáhl: „Pamatuj si, že nekecám! Chodí za ní chlap jako hora!“ Podotkl zlostně. Kdo ví, možná by k bitce doopravdy došlo, kdyby naštěstí v tu chvíli nepřišel Pan Zbyněk, neodtrhl od sebe ty dva a dal rozkaz k odchodu.

Tím však nezabránil tomu, aby se „zrazený“ manžel začal na údajného milence své ženy vyptávat. Snažil se od kamaráda vyzvědět, kdo je tím svůdcem. Pan Karel se musel přiznat, že neví. Následně z něj vypadlo, že toho muže vlastně ani neviděl, ale spíš jen slyšel. Manžela samozřejmě začalo zajímat, o čem si s jeho ženou povídali. Na tuto otázku odpověděl soused takto: „Šel jsem včera kolem jedenácté po té lesní cestě, co vede kolem vaší chalupy, okna do ložnice v podkroví byla dokořán otevřená a on tam byl.“ Následovala ještě další otázka, ale pan Karel už byl povídáním unuděný. Alkohol společně s únavou byly příčinou toho, že se mu klížily oči. Panu Ondřejovi došlo, že z něj už víc asi nevytáhne, zároveň však věděl, že nevydrží čekat do rána a že se musí celou pravdu dozvědět okamžitě: „Spal tam u ní. Strašně chrápal. Bylo to slyšet až ven. Jak říkám, musel to být chlap jak hora, jinak by nevydával takové zvuky, co byly slyšet na metry daleko.“ To bylo nejspíš poslední, co se manžel o nevěře své ženy dozvěděl.

Náš hrdina měl v tu chvíli pocit, že ho zklamal celý svět. Jeho vlastní žena ho oklamala. Veškeré iluze byly fuč. V takové náladě se vracel k chalupě. Přešel kolem stanu, ve kterém se uložil ke spánku jeho syn a pomalu došel až ke stavení. Všude okolo vládlo hluboké lesní ticho, o kterém si ve městě v dnešní době už můžete nechat jen zdát. Pan Ondřej se zadíval na nekonečně černé nebe, na kterém zářilo velké množství hvězd. Jeho zrak padl i na okna podkrovní ložnice: „Tam už dnes spát nepůjdu. Už nikdy tam spát nepůjdu!“ Prošlo mu hlavou. Náhle se však ozval jistý zvuk, který byl čím dál tím silnější, až se z něj stalo pravidelné chrápání. Zmíněný chrapot vycházel právě z oken ložnice a manžel se na ně opět s úžasem zahleděl.

Najednou ucítil, že se někdo dotkl jeho paže. Tím někým nebyl nikdo jiný než jeho vlastní syn. Vylezl rozespalý ze stanu, přitulil se k tátovi, kývl také směrem k ložnici a díky tomu, co v zápětí s úsměvem pronesl, se celá věc vysvětlila: „Na ženskou dobrý, co? A včera to bylo ještě horší, proto už několik nocí spím radši ve stanu. Ale maminka za to nemůže, ona má teď alergii, celé dny kýchá a smrká! Ale kdybys dnes nemohl v ložnici usnout, tak přijď ke mně do stanu. Já nechrápu ani trošičku a místa je tam taky dost.“ Táta svého syna něžně pohladil po vlasech. V případě, že by bylo možné zvážit lásku a štěstí, pak by to jedno pohlazení vážilo pravděpodobně i tunu. Konečně mu spadl kámen ze srdce a celá ta situace vyvolala úsměv na jeho tváři: „Neboj, mně nevadí, že maminka spí trošku hlasitěji, však ji to zase přejde, až odkvetou kytky,“ uklidnil ho chlapec. A bylo tomu opravdu tak.

Té noci se Panu Ondřejovi maličko hlasitější spánek jeho manželky ani v nejmenším nezdál nepříjemný. Samým štěstím jej naopak přirovnával k rajské hudbě. Z tajemného milence se zkrátka nakonec vyklubala docela obyčejná alergie.

Krystyna Kędziorová