eSeznam.cz

Zatím máme jen jedno dítě, ročního chlapečka Honzíka. Je to docela hodný a tichý klučina, ještě pořád spí dvakrát denně, prostě s ním nejsou téměř žádné problémy. Nebo až dosud nebyly, než jsem se rozhodla, že bychom letos mohli jet na dovolenou k moři. Neměla jsem ponětí, co Honzík dokáže.

Už nikdy víc! V životě už nepojedu s mladším než desetiletým dítětem k moři autem. To byl očistec! Honzík skoro celou cestu brečel, fňukal, házel sebou nebo se dožadoval jídla. Ještě, že má zatím plenky, jinak bychom museli k tomu všemu každou půl hodinu zastavovat na záchod...

Rozhodovala jsem se docela dlouho, jestli už letos pojedeme někam dál na dovolenou, nebo to necháme až na příští rok. Nakonec jsem si ale řekla, že to zkusíme. Honzík je poměrně klidné dítě, moc nebrečí, nevzteká se, připadalo mi, že tu jízdu zvládne v pohodě. Vybrali jsme Chorvatsko, místo na ostrově Krk, které je autem docela blízko, asi 10 hodin jízdy. A navíc jsme se rozhodli vyjet večer, myslela jsem si, že Honzík třeba v devět hodin usne a vzbudí se až ráno, kdy budeme skoro na místě. Doma spí už celou noc.

Ale všechno bylo samozřejmě jinak. Vyjeli jsme, jak Honzík po chvíli usnul, tak jsem si sedla dopředu na místo spolujezdce a chystala jsem si zdřímnout taky, abych mohla po pár hodinách manžela vystřídat za volantem. Ještě jsem ale nestačila usnout a Honzík byl vzhůru. Nejdřív se jen rozhlížel, pak začal kňourat a nakonec i křičet. Musela jsem si sednout k němu dozadu, ale ani to nepomohlo. Nepřeháním, po třech hodinách jízdy s brečícím dítětem manžel zastavil a řekl, že dál už nejede. Ať se nezlobím, ale tohle už psychicky nezvládne.

Stáli jsme na té benzínce asi hodinu, Honzík se proběhl, najedl se, najednou byl spokojený. Byla půlnoc, ale on měl den. Když jsme ho dávali do sedačky, okamžitě pochopil, co se děje, a začal znovu brečet. Doteď to nechápu, protože je na sedačku zvyklý, autem jezdíme docela často, i když ne tak dlouhé cesty.

Když to shrnu, z dalších šesti hodin jízdy brečel asi polovinu. Po dalších třech hodinách, kdy jsem řídila já, se konečně uřval a pak až do konce spal. To byl balzám! Dojeli jsme v tichosti na místo, přenesli malého do postele a sami si taky lehli, úplně vyřízení a s bolavýma ušima.

Naštěstí během pobytu u moře byl Honzík hodný, líbila se mu vodička i kamínky na pláži, užili jsme si to. Samozřejmě i zpáteční cestu, která byla jen o trochu lepší než cesta tam. Jeli jsme ale přes den, protože jsme usoudili, že je lepší nebýt aspoň ospalý, když už musíme poslouchat ten řev.

Nevím, proč Honzík tu cestu tak nezvládl. Možná mu bylo špatně, ale neuměl to říct. Každopádně jsme se rozhodli, že se ještě hodně dlouho na žádné dlouhé cesty autem nevydáme. „Už nikdy více!“

Ivona Ciencalová