eSeznam.cz

Prošla jsem se pomalu po náměstí mezi budkami vánočního jarmarku s různým zbožím, ale scházela mi tichoučká, příjemná hudba, která by tu atmosféru blížících se svátků trošku potrhla. Potom najednou stánek se včelími produkty – medy, svíčky z včelího vosku, propolis, medovina. Teplá a studená! A teplou bylinkovou kupovali páni i dámy i mladšího věku. Zastavila jsem se opodál a poslouchala, jak o ní mluví.

Byla „horké – moc sladká – trochu hořká, hlavně, že byla teplá nebyla drahá a - dem dál.“ Trošku vím, jak chutná medovina. Chutná po barevných loukách a stráních, někdy po rozkvetlých zahradách a utajených remízcích po voňavých lesích. Cítím z ní slunce a slyším to bzučení a tanec včelek, to všechno je chuť medové balzámu, který se jmenuje medovina. No dosti snění, šla jsem dál.

Hornímu náměstí vévodí nazdobený smrk. Když je rozsvícený, musí být krásný, určitě musí přitahovat spousty dětských očí, ale ten smrk má okolo sebe ještě spoustu malých kamarádů. Jsou to stromečky ozdobené dětmi z mateřských a základních škol. Prohlédla jsem si je a obdivovala jsem nápaditost a šikovnost dětí.

Je tam ještě jeden stromek. Na tom stromku visí takové kartičky, jsou to přání dětí z dětských domovů z Vysočiny. Některé děti si je napíši samy co by si přály, těm menším to přáníčko napíší sestřičky – tety. No zájemci si takové „přáníčko“ utrhnou a dárek koupí a do určité doby jej s původním přáníčkem pěkně zabalené donesou na Informační centrum.

Moje dcera si utrhla dvě. Na jednom si osmiletá dívenka přála růžovou čepičku. Nic víc. A na tom druhém lístečku bylo přání čtyřleté holčičky, že by chtěla čelenku a sponečky do vlasů …. Samozřejmě, že oba dárky byly daleko, daleko bohatší a určitě se obě děvčata divila pod jejich vánočním stromečkem. Tak si říkám, že radost těm dětem, kterou vlastní rodina z nějakých důvodů nemůže poskytovat, mohou alespoň na ten jediný den v roce dát cizí tety a strýčkové. A vím o jednom velkém obchodním domě, kde to dělají všichni zaměstnanci celého prodejního patra. Vážím si jich za to velice.

Popošla jsem dál k naší hlavní poště, kde je spousta, „vylepšení,“ která já, bohužel, stále nemohu objevit a marně je hledám. Takže svá napsaná přání předem olízaná a olepená známkami jsem donesla k okénku do velké sběrné schránky v dobré víře, že dorazí včas na místo určení.

A tato pochůzka – toť moje finále.

Na více už ten moment mi nezbývalo sil, takže na trolejbus a domů. A vánoce, můžete pomaly k nám.

Eva Zavadilová