eSeznam.cz

Je člověk po transplantaci ledviny, s vysokým krevním tlakem a diabetem na inzulínu handicapovaný? Asi není. S představou, že snaha je marná. Ne, prostě nejezdím na vozíku, není vidět, že mi něco chybí. Nemusím zdůrazňovat „hele vole, nevidíš, nemám nohu.“

Jen mou blbostí jsem chtěl navštívit vídeňské památky. Skútr kdesi zaparkovaný, cukr zamknutý pod sedačkou. Podle mých pocitů, množství kapek na čele i po těle jsem odhadl hypoglykemii pod hodnotou tři celé. Možná i 2,5. V tu dobu na nějaké ulici, kde nebylo možné zakoupit ani coca colu. Lidi, které jsem potkával, šli dál a na mou tichou hlášku „hilfe“ nikdo nereagoval. Sedl jsem si vedle lavičky, prostě jsem na ni netrefil. A s troškou humoru si říkám: „někam jdete, upadnete, vstanete a jdete dál.“ Vstal jsem a našel bar. Dvě kostky cukru, půl litru coca coly, zaplatil a jal se hledat svého skútra.

Do kapsy jsem vložil tu nádobku s první pomocí. Snědl oběd, plátkový sýr a tři rohlíky. A opět vyrazil s fotoaparátem k Štefanově katedrále.

Přestože jsem přes ústa dostal několika kroupami, modřiny (díky helmě) nebyly.

Tu hodinu kdesi na autobusové zastávce u St. Pöltenu už jsem měl pod kontrolou i glykemii. Dojedl jsem večeři. Inzulín odměřil tak, jak bylo vhodné. Před sebou ještě asi 200 km.

Co je na tom všem ale vtipné? Handicapovaný nehandicapovaný týpek na skútru, co jezdí po Evropě. Pokud lékař dovolí, zakoupím i 125 ccm. Silnější už mi nedovolí.

A jaký rozdíl je v tom, že někdo je viditelně nemocný, vozíčkáři aj. Omlouvám se jiným handicapovaným, na které jsem zapomněl. Na kamarády, rodinu, přátele, ale i placené pomocníky. Trochu toho dokonalého humoru, protože beznohý s úsměvem je na tom s popularitou lépe než cestovatel s neviditelným postižením. Tam úsměv nepomůže a pokud se zamračíte, třeba díky hypoglykemii, jste přinejmenším pesimista. Pokus něco tvořit, který může přejít až ve výmluvy „hele, udělal jsem projekt, jsem handicapovaný,“ skončí uznáním, že bych měl státu vrátit peníze za operaci za milion. Být zticha a veselit se, že mám obě ruce a nohy.

Co tím vším chci říci? Ti, kdo potřebují pomoc, nejsou pouze viditelně nemocní. Už zmínění vozíčkáři, slepci, lidé bez rukou, mentálně postižení aj. Ale pozornost si zaslouží každý, kdo pomoc hledá. Marné volání je k ničemu, i když je hlasité, pokud není vyslyšeno. I slepý mnohdy vidí mnohem více než ti, kdo vidí obrysy domů a lidí. Slyší melodie slov, mohou chodit po obou, vzít za práci oběma rukama.

Tento vídeňský příběh mě naučil jedno. Bez ohledu na postižení jsme to stále a jen my sami, kdo si nejvíce pomůže, když chybí nejbližší.

Václav Hejna