eSeznam.cz

Lidé, kteří koktají, bývají velmi inteligentní, citliví, nadaní, ale kvůli svému problému nemohou tyto své vlastnosti využít tak, jak by chtěli. Bojí se komunikovat s lidmi, uzavírají se do sebe a v extrémních případech se chtějí úplně odloučit od společnosti. Je tedy koktavost opravdu jen porucha plynulosti řeči?

U mě vše začalo asi ve třech letech. Nepamatuji si na tu dobu, ale podle rodičů jsem se začal zadrhávat postupně. Začal jsem opakovat některé slabiky, některá slova a postupně toho přibývalo. Nejprve si rodiče mysleli, že je to nějaká moje hra, ale když to bylo pořád častější, bylo zřejmé, že se u mě začíná vyvíjet vada řeči. Tak začal koloběh logopedů, později psychologů, všelijakých odborníků, rodiče se mnou jezdili téměř po celé republice, aby využili každou příležitost, jak mi pomoct. Nic nepomáhalo. Ubíhala léta a já jsem se začínal smiřovat s tím, že koktavost je mým křížem, který si ponesu celý život.

Řekl bych, že „plná koktavost“ se u mě vyvinula v průběhu základní školy. Před tím jsem jednak neměl tolik kontaktů s cizími lidmi, jednak jsem se tak netrápil tím, co si o mě lidé myslí. Na základní škole začaly různé aktivity, které vyžadovaly mluvení, a já jsem zjišťoval, že mi to dělá velké problémy. A co bylo nejhorší, že ostatní lidé mě musejí poslouchat, čekat až to nějak řeknu a já jsem se začal stydět, že nemůžu mluvit tak, jako všichni ostatní. Myslím, že jsem byl nadprůměrný žák. Na hodinách čtení jsem četl mnohem lépe než někteří spolužáci, ale protože jsem to nemohl říct, vypadalo to, že neumím přečíst jediné slovo dobře. Postupem času učitelé pochopili, že je pro mě lepší nemluvit a nevyvolávali mě tolik. Ale opět to byla pro mě porážka, protože jsem nemohl ukázat to, co umím. Při ústním zkoušení za mě většinou učitelé doříkávali slova, abych se tolik netrápil, a když jsme dostali za úkol udělat nějaký referát, měl jsem neskutečný strach z toho dne, kdy budu muset předstoupit před třídu a něco říct.

Mimo školu jsem se vyhýbal všem kontaktům s cizími lidmi. Když jsem něco chtěl koupit, jedině v samoobsluze. Salámy a podobné věci jsem nekupoval nikdy. Postupem času jsem měl permanentní strach, že se mě někdo na něco zeptá na ulici a já nebudu moct odpovědět. Přestal jsem nosit hodinky, aby se mě někdo nezeptal, kolik je hodin a dělal jsem všechno pro to, abych nemusel mluvit. Nejhorší bylo telefonování. Telefon jsem nezvedal nikdy, když jsem nevěděl, kdo volá, nikomu jsem nevolal, jenom jsem psal sms.

Na gymnáziu byly nejhorší první dny, kdy jsme se museli všem profesorům představit, byli ale ochotní a postupem času mě někteří zkoušeli písemnou formou a ti druzí byli trpěliví a čekali, až jsem řekl to, co chci. Nakonec se ještě podařilo zařídit, abych dělal maturitu písemnou formou, což mělo svá pozitiva i negativa. Nikdo mi nemohl v průběhu výkladu napovědět, ale zase kdybych to měl mluvit, tak neřeknu za těch 15 minut skoro nic. Takže jsem úspěšně odmaturoval, což mě alespoň trochu uklidnilo v tom, že s pochopením a pomocí druhých lidí mohu některé životní zkoušky zvládnout i s koktavostí.

Prakticky jsem se smířil s tím, že budu koktat celý život. Přemýšlel jsem, jestli si mě bude chtít vzít nějaká holka, když bude vědět, že si sám skoro nic nevyřídím a taky byla otázka, jestli si nějakou holku najdu, když jí ani neoslovím.

Celou dobu mi hodně pomáhala hudba. Hrál jsem od malička na klavír, později na trubku, saxofon, kytaru, taky jsem zpíval a díky hudbě jsem mohl vyjádřit to, co jsem nemohl říct slovy. Zároveň jsem ale chtěl na koncertech komunikovat s publikem, což jsem nemohl.

Všechno ale vyřešil jeden okamžik, kdy jsme se dozvěděli o Centru terapie koktavosti v polském Mikołowie. Od doby, kdy jsem nastoupil na terapii, se všechno změnilo. Poznal jsem tam další lidi, kteří měli stejný problém, jako já, ikdyž se mi na první pohled zdálo, že někteří vůbec nekoktají. To mě ujistilo v tom, že koktavost není jen vada, která je slyšet, ale je to hlavně boj nitra člověka s okolním „dokonalým“ světem a je úplně jedno, jestli se dotyčný člověk zasekne jednou za den nebo v každém slově. První dny terapie jsem vnímal rozporuplně. Nesměli jsme vůbec mluvit, pouze psát na lístečky a postupně jsme se učili velmi pomalou mluvu od slabiky, přes slova, slovní spojení, věty až po rozhovory. Chodili jsme na tzv. kontakty, kdy jsme se v obchodech ptali na ceny a na různé věci, telefonovali jsme a já jsem si uvědomil, že některé věci, které jsou samozřejmé pro většinu lidí, jsem dělal poprvé v životě. V průběhu půl roku od zahájení terapie jsme postupně zrychlovali tempo řeči, až bylo úplně přirozené a člověk, který nevěděl, že jsem koktal, to vůbec nepoznal. Na tzv. mikrokurzech, které byly asi jednou do měsíce, jsme dělali čím dál těžší cvičení. Od prezentace ve školách, přes telefonování do cestovní kanceláře až po představení nějakého vlastního produktu nebo dabování reklamy. Nikdy by mě nenapadlo, že někdy něco takového dokážu a teď díky nové mluvě mám otevřenou cestu do nového života.

Michal Worek
www.novamluva.cz