Cvičení s Jaroslavem Wojnarem Zooterapie Euroklíč
Rubriky Články/Aktuality I divoká zvířata potřebují někdy naši pomoc

I divoká zvířata potřebují někdy naši pomoc

O d roku 1998 existuje ve Voticích zařízení, které se stará o ohrožená zvířata. Jsou zde vystavěné rozlétávací voliéry a výstavní prostory, které slouží pro aktuální výstavy a řemeslné dílny. Začátky nebyly zrovna jednoduché, neměly finance, ale díky nadšení desítek lidí z řad ornitologů, myslivců, lesáků a kamarádů z vandrů se jim podařilo postavit stanici pro zraněné živočichy, a zároveň přednáškové a výstavní prostory. Areál se tak stal častěji vyhledávaný školními výpravami i veřejností.

Stanicí prošlo už obrovské množství zvířat. Občas se ve stanici objeví i nesmírné vzácnosti. Nejvzácnější zvíře, které tam měli, byl asi bukač velký. Je to tajemný obyvatel rákosin z příbuzenstva volavek, který je u nás velmi ohrožený a v celé republice prý hnízdí asi posledních 15 párů.

Dokonce ve stanici zachraňovali chaluhu, tu zase vichřice zanesla ze Skotska až na Příbramsko. Pár dní se u nich zotavovala a pak jí zajistili cestu zpátky a to přímo letadlem, protože vlastními silami by se domů nejspíš nikdy nevrátila.

Do stanice se dostává i plno savčích mláďat, běžně tu odchovávají malé zajíčky, veverky, ale i netopýry. Měli tu na starost i opuštěné malé sysly. Ve stanici stabilně pracují pouze dva lidé, a tak časově náročnou péči o zvířecí miminka přebírají dobrovolníci a ti tyto svěřence mají neustále při sobě. A co se tak často nevidí, nosí je do zaměstnání, jejich zaměstnavatelé si už prý zvykli.

Každoročně stanicí projde asi 400 zvířat, z toho se jich 60 % daří navrátit do přírody. Zbytek tvoří zvířata s handicapem – jako třeba popálení ptáci elektřinou, kteří přijdou o křídlo či končetinu a v přírodě už by se samostatně neuživili a hrozilo by jim uhynutí. Když se zvířátka uzdraví, přesunují se do zookoutků či zoologických zahrad. Jen malá část zůstává v expozici stanice ve Voticích.

Stanice provádí i práci v terénu, tým dobrovolníků mapuje výskyt živočichů v celé oblasti. Pokud se stane, že není možné třeba mládě puštíka vrátit do jeho vlastního hnízda, není problém najít mu hnízdo náhradní. Ptáci nemají dobře vyvinutý čich a neumějí počítat. Je tedy samozřejmě nutné vybrat hnízdo, v němž jsou mláďata přibližně stejně stará. Po přepeření mláděte do dospělého šatu už to není možné, staří by ho brali jako soka a z hnízda by ho vyhodili.

Stanice se stará o všechna volně žijící zvířata, která se ocitnou v nouzi nebo jsou zraněná. Stále častěji se tady dostávají zvířata sražená na silnicích nebo popálená od elektrických vedení, ale i postřelená zvířata a mláďata vypadlá z hnízda. Ta, pokud se je podaří navrátit do hnízda, se musí dokrmovat, a když se osamostatní, putují do přírody, pokud možno na místo, odkud pocházejí.

Spousta zvířátek se sem bohužel dostávají nedopatřením. Lidé je najdou v lese a v domnění, že je mládě opuštěné, tak ho přinesou do stanice. Srnče nebo i zajíčata přitom vůbec opuštěná nejsou, to je jenom matka odložila do úkrytu a vrací se k nim ve velmi dlouhých intervalech, aby je svou příliš častou přítomností neprozradila.

Stanice se nezabývá pouze chovem, v části pro veřejnost několik stálých obyvatel najdete. Uvidíte tady například čápa, volavku, motáka pochopa, káně, lišku, psíka mývalovitého, sovy, mezi něž patří puštík nebo výr.

A co máte dělat, když najdete opuštěné mládě? V první řadě se nesnažte sami ho odchytit, protože ve snaze pomoci – divoké zvíře vám může ošklivě ublížit – nechci strašit, ale třeba vyklovnout oko, roztrhat kůži a svalstvo, pokousat vás. Raději tedy přivolejte na pomoc státní nebo městskou policii, myslivce nebo ornitologa, oni přece jenom mají více zkušeností s odchytem zvířat. A kromě této stanice ve Voticích existuje po celé republice národní síť i jiných záchranných stanic.

Karin Šimovcová


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Náhodné obrázky z naší Galerie

cyklomaraton-k24-201...
85_ruzne_0110-0944
p1050775
PICT0155
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.