Cvičení s Jaroslavem Wojnarem Zooterapie Euroklíč
Rubriky Články/Aktuality Historie břišních tanců

Historie břišních tanců

T anec je krásný elegantní pohyb, který ještě víc zvýrazní ženský půvab. Tanec byl od nejdávnějších dob důležitou součástí společenského života. V minulosti se na šlechtických i královských dvorech pořádaly plesy u příležitosti mnoha významných událostí. Dalo by se říct, že umět tančit bylo jakousi společenskou povinností, proto se také tehdy kladlo velký důraz na to, aby mladé urozené dámy i mladí urození pánové toto umění co nejlépe ovládali.

Na výuku tance se však nezapomíná ani v dnešní době. Mám teď na mysli taneční, do kterých jistě většina z vás chodila. Kromě toho, že je tanec bezesporu nesmírně krásná věc, může být i velmi zdravý. K tomu je ale třeba zvolit si ten správný druh tance.

A které z tanců tedy prospívají našemu zdraví? Hned vám to prozradím. Představte si, nejsou to ani latinskoamerické ani standardní tance, nýbrž břišní. Pro některé lidi je to možná jen takové nějaké nesmyslné kroutění břichem, boky a zadkem. Přitom právě břišní tance velmi pozitivně ovlivňují naše zdraví a to nejen fyzické, ale také psychické. O těchto blahodárných účincích si řekneme víc možná někdy příště. Dnes se budeme věnovat jiné věci. Konkrétně se bude jednat o dějiny tohoto tanečního umění.

Každá věc na světě má svoji historii, chcete-li minulost. Břišní tance nejsou výjimkou. Tak se s ní trochu seznamme. Ačkoliv by to jednoho ani nenapadlo, právě břišní, čili orientální tanec je vůbec nejstarším tanečním uměním jaké svět zná. Jeho vznik je odhadován na 4-10 000 let před naším letopočtem. Afrika, Indie, Blízký východ, ve všech těchto zemích byl břišní tanec nedílnou součástí kultury. Podle toho, co tvrdí většina zdrojů, původně, věřte nebo ne, tančily tento druh tance rodičky, neboť díky němu mělo být přivádění potomka na svět jednodušší. Mluvíme zde o ženách kmenů střední Afriky. Orientální tanec hrál svou významnou roli i v početí dítěte. Když totiž chtěla taková žena otěhotnět, odebírala se nejdřív na nějaké místo, které bylo považováno za posvátné a tam tančila. Tímto způsobem připravovala své tělo i duši na početí nového života. Tento rituál se obvykle konal při úplňku nebo naopak v období novu. Existuje mnoho míst na světě, kde je prováděn ještě dnes. Co se týče samotného porodu, dalo by se říct, že v Africe se děti v té době nerodily, ale vytančily se. Kromě rodičky se porodu účastnila řada jiných žen. Sešly se buď přímo v jejím domě nebo ve velkém stanu. Pomocí tance vytvářely energii a dodávaly ji rodící ženě. Díky této energii mizela bolest, která patří ke každému porodu. Samotná rodička také tančila.

Kromě Afriky a výše zmíněných zemí se břišní tance tančily třeba ještě v Řecku, Egyptě, či Sumerské říši. Hliněné desky pocházející pravděpodobně z roku 2 500 před naším letopočtem, informují o tom, že v Sumerské říši tančila orientální tance kněžna a představovala svou bohyni plodnosti Innanu, později nazývanou Ištar. Král měl zase představovat mladého boha, pastýře Dumuzího a právě pro něj kněžna tento rituální tanec tančila. Takový rituál byl v podstatě prosbou o dobrou úrodu. Už tehdy byly při tanci zdůrazňované pohyby, které jsou pro něj typické. S orientálními tancemi se samozřejmě můžeme setkat i v dějinách Ameriky, ale až mnohem mnohem později. Konkrétně koncem 19. století.

Orientální tanec pochopitelně nemohl chybět ani v harémech, kde jej tančily ženy pocházející z vyšších společenských vrstev, zatímco ženy prostého původu je tančily na veřejnosti. Přičin, proč se obyvatelky harémů věnovaly břišnímu tanci, je celá řada. Bylo to například kvůli tomu, aby se udržely ve fyzické kondici, během milostné předehry nebo čistě pro vlastní radost. Jednalo se tedy o druh zábavy, někdy však tanec sloužil i jako zbraň proti rivalkám a k upevnění vlastního postavení. Co se týče veřejného vystupování, tak ženy skutečně tančily většinou pouze pro své manžely, případně milence a to proto, aby je inspirovaly a také, když se oslavovala nějaká zvláští příležitost. Muži navíc usilovali o to, aby břišní tanec ztratil svou duchovní hodnotu. Jiná situace nastala pouze tehdy, když manžela, či majitele harému navštívil někdo významný a on poručil ženám, ať tančí pro jeho rozptýlení. Jako jediný měl právo něco takového udělat. Tím vzdal svému hostovi úctu a obdaroval ho. Pro Arabky byl tanec čistě soukromou záležitostí, a zároveň i dědictvím, které přebíraly celé generace. Skvělou příležitostí, jak ukázat taneční umění byly námluvy. Když si totiž muž vybíral svou nastávající, musely dívky kromě starosti o domácnost prokázat i umění tančit. Mnohdy se jednalo o děvčata, kterým bylo sotva třináct let. Chátebe, tak se říkalo dohazovačce, jež měla na starosti zprostředkování sňatku. V takovém sňatku samozřejmě nebyla důležitá láska dvou lidí, nýbrž výhodný obchod, který uzavírali rodiče nevěsty se svým zetěm. Islámské tradice totiž nedávaly dívce právo rozhodnout.

Ale vy už jste jistě celí nedočkaví a netrpěliví, až se dozvíte, kdy a jak se vlastně orientální tanec dostal k nám do Evropy, viďte? Evropané se s břišními tanci seznámili poměrně brzy, již ve středověku. Stalo se tak pochopitelně prostřednictvím krásných tanečnic, které sem v tomto období z východu přivezli obchodníci. Kromě těchto dam bylo odtamtud přiváženo i mnoho dalších vzácností, například látek či koření aj. Evropské ženy však přišly tomuto druhu tance na chuť teprve ve dvacátém století. Přijaly jej částečně z Ameriky a částečně z kolonií v severní Africe. Právě tam se učily takto tančit pokrokové Francouzky. Lidé, kteří se na tento tanec dívali, jej v překladu pojmenovali tancem žaludku. Takový název už neměl daleko k názvu jaký používáme dodnes, tedy břišní tance. 1999 to byl rok, kdy se v Čechách začaly zakládat první školy břišních tanců. Středověk byl pro orientální tanec spíše dobou poklesu, jelikož jaksi vymizel jeho smysl ze spousty zemí. Přesto se našly země, ve kterých ženy zůstaly tomuto umění věrné. Hovoříme zde například o Blízkém východu, Africe, Indii, či Polynésii.

Co se týče mužů, ti vnímali pohyby oblasti pánve a břicha, ve kterých břišní tanec především spočívá, jako něco neobvyklého, chcete-li zvláštního. Možná to byl ten důvod, proč se břicho jako jediné probojovalo do názvu tanců. Arabské pojmenování, které v překladu znamená tanec orientu. Také mu můžeme říkat orientální břišní tanec, jak se komu libí. V tomto názvu je totiž obsažena celá řada nejrůznějších kultur, stejně jako zvyků i tradic z nejrůznějších zemí světa.

Mezi Evropany se často setkáte s názorem, že orientální tance slouží ke svádění mužů. Ačkoliv v minulosti v harémech byly tyto tance skutečně inspiraci manželů, jak bylo výše uvedeno, současně si tento druh tance získal úctu něžného pohlaví, protože příznivě ovlivňuje zdraví, pomáhá udržet se v psychické pohodě a prospívá i kráse. Je to tak, pro stále větší množství žen není orientální tanec jen formou zábavy, ale hlavně chtějí dosáhnout příznivých účinků, které poskytuje. A proč tomu tak je? Základem tohoto tance jsou jemné, ale zároveň zcela přirozené pohyby, do kterých je zapojené celé tělo. Navíc snad nejvíc ze všech forem tanců dává ženě možnost, aby našla svou vlastní osobnost a následně ji vyjádřila a odhalila tím svůj individuální půvab.

Na závěr jsem si nechala jednu zajímavost. Věděli jste o tom, že k rozšíření orientálních tanců se významně přičinili i Rómové? Rómové, neboli Cikáni, jak je známo, se dřív přemísťovali z místa na místo. Putovali z Indie do Asie a k nám do Evropy. Právě těmto lidem vděčí arabské státy za obohacení techniky břišních tanců na začátku jedenáctého století. Cikáni tyto tance tančili na veřejnosti s vášní a veselostí. Cikánky navíc jejich prostřednictvím nabízely zákazníkům své erotické služby.

Taková je historie břišních tanců. pokud jste v ní našli alespoň něco, co vás zaujalo, nebyla pro vás četba tohoto článku rozhodně ztrátou času. A mě osobně to velice těší.

Krystyna Kędziorová


 
„Jsme obyčejní lidé jako vy, jen máme hendikep, se kterým náš život navenek vypadá odlišně, pro vás zdravé nezvykle. Pro kompenzaci máme různé pomůcky, ale v jádru se náš život od vašeho neliší. Radujeme se, sportujeme, bavíme se. Umíme i pracovat, i když si někteří zaměstnavatelé myslí, že s hendikepem jsme použitelní jen na ‚lepení obálek‘. Opravdu nemáme rádi, když nás druzí považují za chudáčky a litují nás.“

Náhodné obrázky z naší Galerie

luhacovice-14
bezpecnost-na-prejez...
IMG_1235
p1140723
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním těchto stránek souhlasíte s jejich použitím.
Více informací o používání cookies se dozvíte v tomto článku.