eSeznam.cz

Možná právě proto se epilepsii někdy říká také padoucnice. Ale proč vlastně k epileptickým záchvatům dochází? Záchvat způsobí nerovnováha, která vznikne najednou mezi stimulujícími a tlumícími systémy, pochopitelně v mozku. Při této nerovnováze mají převahu stimulující mechanismy a projevem toho je záchvat. Záchvaty se dají rozdělit do různých kategorii. Klinický záchvat poznáme tak, že pacient obvykle trpí poruchou vědomí, pohyblivosti, citlivosti kožního čití. Narušené mohou být rovněž jeho smyslové funkce a jeho psychické projevy bývají pozměněné. Subklinický záchvat má oproti klinickému obrovskou nevýhodu, protože se nijak klinicky neprojevuje. Lze jej zjistit jen pomocí vyšetření EEG. Jedná se o elektrické vyšetření mozku, které ukáže, že aktivita je pozměněná. Epileptické záchvaty se dále dělí podle původu vzniku na symptomatické a idiopatické. Zatímco v případě symptomatických záchvatů je na vině strukturální poškození centrálního nervového systému, jsou příčina a původ vzniku idiopatického záchvatu naprosto neznámé a nerozpoznatelné.

Zdá se to neuvěřitelné, ale hlavním rizikovým faktorem v tomto případě jsou aminokyseliny. Jak již bylo uvedeno, epileptický záchvat vyvolává nerovnováha tlumících a stimulujících procesů. Právě aminokyseliny jsou zmíněnými stimulujícími a tlumícími složkami. Kyseliny glutamová a aspartová jsou jedněmi z nejdůležitějších stimulujících a kyselina GABA (kyselina gama amino máselná) zase tlumících složek.

Epilepsii může člověk onemocnět v každém věku. Při jejím vzniku se uplatňuje především pohotovost k záchvatu, vznik ohniska vyvolávajícího záchvat a podnět, čili mechanismus, který záchvat spouští. Pohotovost k záchvatu závisí především na genetice. Jsou známy geny, které mají na vzniku epilepsie svůj podíl. Jejich množství se pohybuje v rozmezí několika desítek tisíc. Stav vnitřního prostředí a věk jsou dalšími důvody, kvůli kterým může k onemocnění epilepsii dojít. Čím je daný člověk starší, tím je nižší jeho záchvatová pohotovost. Nejvyšší je tato pohotovost u kojenců a batolat, těm hrozí tzv. febrilní záchvaty. Poruchy vědomí nebo křeče, kterými miminka při tomto záchvatu trpí jsou závislé na věku a k jejich vzniku je zapotřebí zvýšené teploty. Nejde zde o přímý epileptický záchvat, pokud se však tyto záchvaty opakují často, mohou vznik epilepsie zapříčinit. Kromě toho ke zvýšení záchvatové pohotovosti přispívají zevnější faktory, například fyzická vyčerpanost, nedostatek spánku nebo metla lidstva, čili alkohol. Pro vznik záchvatu je však nejvýznamnější vznik ohniska. Ty se mohou vytvořit ještě před narozením, během porodu nebo u narozeného člověka. Podnět, který slouží jako spouštěcí mechanismus epileptického záchvatu, se nevyskytuje u všech typů onemocnění. Takovými „spouštěči“ se mohou stát jak zevnější, tak vnitřní faktory. Z těch zevnějších jsou to třeba smyslové vjemy, především světelné a zvukové. Pro snadnější představu mezi světelné smyslové vjemy řadíme například záblesky v seriálech pro děti nebo diskotékové reflektory. Těmi vnitřními bývají únava, horečka, hladovění nebo léky. U některých žen se stává, že epileptické záchvaty závisí na fází jejich menstruace.

Jak jsem uvedla již na začátku. Je spousta druhů epilepsie. Tyto druhy jinak vznikají, mají odlišnou dobu trvání i průběh záchvatů. Záchvaty mohou být parciální, generalizované nebo neklasifikovaných epilepsii. Parciální neboli částečné záchvaty lze rozdělit ještě podrobněji, rozhoduje o tom, jestli jsou jejich součástí změny vědomí nebo ne. Při jednoduchých parciálních záchvatech ke změnám vědomí nedochází. Jejich příznaky jsou pohybové, smyslové, psychické nebo se týkají vnitřních orgánů. Pro motorické záchvaty jsou charakteristické záškuby a křeče, které mohou vést až k přechodné obrně postižených skupin svalů. Senzitivní ataky se zase projevují brněním a mravenčením postižených části těla. Druhy příznaků závisí také na tom, ve které části mozku se nachází ohnisko záchvatu. Pokud je tímto místem část mozku, která má na starosti zrakové vjemy, dochází obvykle k vizím záblesků, poruchám periferního vidění, výpadkům zrakového pole a v konečném důsledku může pacient i oslepnout. Je-li ložisko lokalizováno někde jinde, trpí nemocný sluchovými nebo chuťovými halucinacemi a jinými obtížemi. Důsledkem příznaků psychického charakteru bývá obvykle derealizace nebo depersonalizace (iluze již prožitého, viděného atd.) Než se však obyčejně samotný záchvat dostaví, prožívá nemocný stav zvaný aurou. Auru prožívá každý individuálně a tedy i rozdílně. Tento stav představuje pro daného člověka něco jako varovný signál, že přijde záchvat. Během ní pacient trpí poruchami vidění, nervozitou a dalšími složitými psychickými vjemy.

Všechny výše popsané projevy se týkají parciálních záchvatů, které nedoprovázejí poruchy vědomí. Existují ale také parciální záchvaty, ke kterým poruchy vědomí patří. Říká se jim komplexní. Občas se stane, že tento záchvat naváže na záchvat jednoduchý a porucha vědomí přichází pozvolna. Mnohem častěji ale k poruše dochází již na začátku záchvatu. Bylo by však zbytečné se daného člověka ptát na cokoliv, co souvisí se záchvatem, nikdy si jej totiž nepamatuje. Má na něj tzv. amnézii. Takový záchvat netrvá dlouho, pouze několik minut nebo dokonce vteřin. V té době nemocný není schopen adekvátně reagovat na podněty z okolí. I tady hraje zásadní roli lokalizace epileptického ohniska. Mezi jeho typické projevy jsou zároveň naprosto běžnými automatickými projevy. Hovoříme zde například o mlaskání nebo polykání, může se však jednat i složitější úkony. Občas bývají i bizarní, jsou to pohyby, které se podobají pohybům prováděných při jízdě na kole nebo plavání. K tělesným úkonům se přidávají i psychické v podobě smíchu, strachu, a jiných emocí včetně agresivity. Kromě parciálních záchvatů rozlišujeme ještě záchvaty generalizované, které se dále dělí na tonické, klonické, tonicko-klonické (ty jsou nejčastější), atonické a asbsence. Třetí velkou skupinou jsou nespecifikovatelné epileptické záchvaty. Popisovat každou kategorii zvlášť však nebudu, neboť se obávám, že bych vám v tom nadělala leda zmatek a bylo by z toho nakonec víc škod než užitku.

Při léčbě epilepsie je velice důležitá uvážlivost. Pokud totiž někdo prodělal jeden epileptický záchvat, nemusí být vždy jednoznačný signál, že daný člověk epilepsii onemocněl. Proto není vhodné okamžitě nasadit léky proti této nemoci. Ty by měl pacient začít užívat teprve, když se u něj záchvaty opakují. Epileptickým záchvatem může totiž organismus někdy reagovat na mimořádné podmínky, jakými bezesporu jsou fyzická vyčerpanost, nedostatek spánku a alkohol. Před zahájením léčby je třeba poznat a dobře zvážit okolnosti, za kterých k záchvatu došlo a provést EEG vyšetření. Teprve potvrdí-li toto vyšetření podezření, mělo by se zvolit vhodné léky. Vhodnými léky se rozumí léky osvědčené a nejúčinnější. V případě že nezaberou, sáhnou lékaři po lécích druhé volby, když nepomohou ani ty, zvolí obvykle kombinaci různých léků, tam už je ale třeba brát ohled na nežádoucí účinky. Je důležité stanovit hladinu léků v krvi, aby nedošlo k předávkování. V případě, že záchvaty přetrvávají, nelepší se a naopak se stále opakují i po dvou letech léčby, během které byly vyzkoušeny veškeré dostupné léky, je doporučována chirurgická léčba.

K úspěšnému vyléčení epilepsie nestačí pouze léky a lékařská péče. Sám pacient se musí přičinit, aby byla léčba úspěšná. Především musí s lékařem spolupracovat. Léky pravidelně užívat podle toho, jak mu doktor poradí. Rovněž je nezbytné, aby nemocný abstinoval. Musí mít pravidelný režim spánku a snažit se nespat ve dne. Epilepsie pro něj také znamená konec s nočními službami a vůbec s prací na směny.

Opatření, která jsou považována za preventivní proti epilepsii, nejsou nijak složitá. Stačí vést normální zdravý životní styl, zdravě jíst, nekouřit a alkohol pít s mírou.

Ne vždycky to bývá jednoduché, ale na druhé straně, co by člověk neudělal pro své zdraví. Nemám pravdu?

Krystyna Kędziorová