eSeznam.cz

Její hodnoty jsou založeny na úctě, rovnosti a důstojnosti všech lidí. Toto téma jsem si vybral, protože si myslím, že po roce 1989 došlo kvůli ekonomickým změnám ve společnosti k nárůstu patologických jevů, jako jsou drogová závislost, dlouhodobá nezaměstnanost, bezdomovectví nebo prostituce. Role státu v oblasti sociální práce se postupným rozkladem sociálního systému oslabuje a přechází na různé dobrovolné organizace, charitu nebo církve a v souvislosti s tématem církevních restitucí se stává toto téma velmi aktuálním.

K mému překvapení kořeny sociální práce sahají až do starověku. Již ve starém Egyptě existoval dokument pod názvem Kánon sedmi skutků lidského milosrdenství, který se zabýval pomocí potřebným a zněl:

1. sytit hladové
2. napájet žíznivé
3. oblékat nahé
4. ubytovávat cizince
5. osvobozovat vězně
6. ošetřovat nemocné
7. pohřbívat mrtvé

Později byl částečně Řeky a Římany. Zákon ve starořeckých státech přikazoval rodičům vychovávat své děti, dětem tentýž zákon nařizoval pečovat o své přestárlé rodiče. Ve starém Řecku byly zřizovány také první ústavy pro duševně choré. Ve starém Římě fungoval systém, kdy chudí lidé (KLIENTI) byli ve služebním poměru k bohatým (PATRONI). Patroni poskytovali stravu a ubytování a chudí je museli doprovázet na různé kulturní akce nebo jim být jinak nápomocní.

Ve středověku vykonávala veškerou sociální práci církev. Za vlády Karla Velikého vznikly první špitály, které provozovaly řády jako Františkáni nebo Johanité. Špitály sloužily nemocným, chudým i postiženým a zpočátku plnily pouze funkci poskytovatele střechy nad hlavou. Přednostně byli do špitálů přijímáni lidé, kteří odkázali církvi svůj majetek, zbytek míst byl určen chudým. Za první špitál v Čechách se považuje Týnský špitál Panny Marie, který fungoval od 10. století. Pro malomocné nebo pro osoby s nakažlivými chorobami byly určeny leprosária. Nejvíce vyloučenou skupinou byli postižení lidé, neboť se věřilo, že postižení je boží trest a proto existuje právo je vyhnat. Shromažďovali se ve skupinách mimo farnost či obec, jejich jedinou činností bylo žebrání. Mohli žít kdekoli, byli společností trpěni, ale společnost měla právo je vyhnat. Mezi sociálně vyloučené patřili také Romové a Židé, kteří žili v ghettech, odkud se nesměli vystěhovat.

V době renesance se začíná rozmáhat filantropie (dobrovolnictví). Roku 1484 byl v Praze založen Městský špitál, jehož provoz sponzorovali bohatí měšťané a fungovala tam už organizovaná lékařská péče. V 16. století byly zakládány také první sirotčince nebo ústavy pro chudé děti. Později v období rekatolizace roku 1620 císař Ferdinand I. založil v Praze Nemocnici u milosrdných bratří. V 18. století byly staré nevyhovující špitály zrušeny a nahrazeny novými. Vznikají farní chudinské ústavy, které jsou financovány ze sbírek a milodarů. Chudinský zákon z roku 1868, který platil až do rozpadu Rakouska-Uherska, ukládal každé obci povinnost postarat se o chudé, pokud se v obci narodili. V 19. století došlo ve všech velkých městech této monarchie k velké migraci chudiny z venkova do měst, proto bylo ve velkých městech založeno velké množství chudobinců pro chudé děti. První světová válka ještě prohloubila hranice mezi bohatými a chudými, po válce přibylo mnoho chudých kvůli ztrátě živitele rodiny. Za první republiky fungovala sociální práce na zažitých principech z Rakouska-Uherska. Na rozdíl od dneška neměla preventivní charakter, ale spíš se snažila snížit nepříznivou sociální situaci klienta.

Jiří Gazur