eSeznam.cz

Skořici zná lidstvo skoro 4000 let, ale ještě poměrně nedávno (ve 14. století) získávali skořici domorodci z divoce rostoucích stromů v pralese. Potom ale přišli Evropané a začali vysazovat první plantáže skořicovníků. Skořice je vlastně kůra sloupnutá převážně z tříletých větviček, které jsou zbaveny všech postranních větévek a listů. Dále je kůra zbavena hořké vnější vrstvy a zbytků vnitřního lýka. Pak jsou pásy kůry sušeny na přímém slunci, kde získávají svoji typicky hnědočervenou barvu a hlavně se kroutí do úhledných roliček. Po usušení se třídí podle barvy a tloušťky a je nařezána na exportní délku 8 – 100 cm. Nesouměrné kousky a zlomky se prodávají zvlášť na semletí. K tomu ale odchází již většinou v Evropě, stejně jako u jiného koření.

Přestože botanici znají více než 150 druhů skořicovníku, pro potravinářské účely se používají tři. Skořicovník pravý nebo cejlonský, Skořicovník burmanův nebo indonéský a Skořicovník čínský. Za nejkvalitnější je považována skořice cejlonská, má největší obsah vonných silic a má jemnou chuť i vůni a tvoří krásné pravidelné svitky. Do Evropy se dlouho dovážela jen tato cejlonská skořice, kterou ale v poslední době začíná nahrazovat skořice indonézská ( cassia). Rozdíl mezi těmito skořicemi poznají pouze uznávaní odborníci, ale nižší cenu této skořice ocení všichni. Nemá takovou uhlazenou chuť jako cejlonská a netvoří pravidelné svitky. Nejčastěji ji můžeme najít v asijských kořenících směsích nebo v mleté formě

Ke komerčně nejvýznamnějším druhům skořicovníku patří tyto dva druhy, skořicovník čínský (Cinnamomum casia), kde se kůra získává z větví starších stromů. Je méně aromatická a tmavěji zbarvená a skořicovník ceylonský (Cinnamomum verum), pocházející z Indie, kde se kůrá získává z tříletých výhonů. Oba druhy jsou tropické dřeviny z čeledi vavřínovitých (Lauraceae). Skořice pochází z Cejlonu. Dnes se pěstuje na plantážích v malých keřích v Indii, Indonesii, Číně a Vietnamu.

Aromatická kůra stálezelených tropických stromů se od nepaměti používá jako oblíbené koření. Její původ byl v Evropě dlouho opředen tajemstvím. Skořicová kůra je typické koření Starého světa. Pochází z asijských tropů. Rostla původně na indickém subkontinentě a v Číně.. Jako léčivo a aromatická přísada do nápojů byla známa i starým Egypťanům. Původně se kůra loupala z planě rostoucích stromů, ale postupně se začaly vysazovat plantáže ze skořicovníků, jejichž nenápadné květy vydávají zvláštní příjemnou vůni. Velmi známý a také nejkvalitnější je skořicovník cejlonský. Pěstuje se i v jiných tropických oblastech, ale nikde nedosahuje takové kvality jako na Srí Lance. Dalším méně známým druhem skořicovníku je skořice čínská. (Označuje se také jako „Cassia vera“ nebo „Cassia lignea“.)

použití
Sladké pokrmy, nápoje, omáčky, kečupy, kompoty a také je součást mnoha kořenících směsí, zejména v asijských zemích. Používá se i do masitých pokrmů v kuchyni asijské, latinskoamerické, arabské, turecké, španělské aj., ale také v likérnictví, ale i v parfumérii.

Skořice odstraňuje křeče, upravuje trávení a zvyšuje apetit. Olej z kůry skořicovníku působí antisepticky, prohřívá a prokrvuje celý organismus, povzbuzuje srdce a krevní oběh.