Můj příběh má kořeny někde hluboko a nikdo se nedopátrá, jak vlastně můj hendikep vznikl. Tak jako se někdo rodí se zrakovou vadou, u nás se dědí nedoslýchavost. Představte si, když se díváte na televizi a před Vámi se mění obrázky a děje a vy nevíte o co jde. Ano můj hendikep je nedoslýchavost.
Celý článek...
|
Mám postiženou dceru, takže vím, jak se s tím žije. Sama jsem zdravá (až na menší bolístky provázející vyšší věk). A proto se nesmírně obdivuji lidem, kteří mají tolik duševní síly, aby dokázali s hendikepem žít. A jsou mnohdy čilí a veselí. Sama si nedovedu představit, že bych se s něčím takovým dovedla smířit. Nedávno se na mě usmál mladík na vozíčku a já měla celý den hezký.
Celý článek...
Díky svému handicapu si od dětství trénuji vůli přežít a „vyzrát“ na záludnosti, které mi osud přináší. Jsem ilustrace hesla Sportem k trvalé invaliditě: V deseti letech jsem při bruslení upadla a způsobila si krvácení do míchy s následným celkovým ochrnutím, které ale přivolaný lékař označil jako čerstvou dětskou obrnu/1953/.
Celý článek...
Jednou jsem šla k našemu lékaři zubnímu zlomil se mi totiž zoubeček, pan doktor řekl že už ho nezachrání že musí jít ven, tak mi dal injekci na umrtvení a zkoušel ho vytáhnout. A zoubeček ne a ne jít a pak se ulomil, tak doktor vzal dláto a chtěl ho dostat, ale nešlo to. Utěšoval mě abych vydržela že už to bude ale nebylo tak jsem se v křesle potila a vyluzovala jsem určité zvuky.
Celý článek...
|
Jmenuji se Jana Potužníková. Narodila jsem se 20. 2. 1949 v Praze na Bulovce, a taky jsem bydlela s maminkou a tatínkem a mojema dvouma bratrama, Bohouškem a Pavlem v Praze v Ruzyni. Můj tatínek byl člen Veřejné bezpečnosti, a tak mojeho drahého tátu převeleli do Žacléře. Jednou jel můj tatínek z práce domů, ale už k nám domů nedojel, v zatáčce z Trutnova do Žacléře dostal smyk a zabil se. Byla to veliká rána pro maminku, když se dozvěděla, že táta umřel. Moc pro tatínka plakala, měla ho velmi ráda. Kolik let byli spolu, to nevím.
Celý článek...
Na střední škole v Praze, kde jsem chodila, byli vidící spolužáci. A jednou jsme se rozhodli tak trochu naštvat naši češtinářku. O přestávce jsme se tedy domluvili, že se schováme někteří na záchod, jiní do skříní. Já jakožto nejmenší a nejhubenější tvor z celé třídy jsem dostala přidělený úkryt v podobě malé skříňky, do které jsem se musela vejít já i můj notebook a batoh.
Celý článek...
V rámci své obnovy jsem jednou vyrazil na rehabilitační pobyt do vojenského ústavu ve Slapech. S důvěrou, že mi pobyt tam pomůže, jsem dvacátého pátého září vyrazil na Slapy. Odjížděl jsem do léčebny s tím, že mě našlápnou inovaci mého těla. Chtěl jsem a chci své svaly posílit, abych se mohl pohybovat lépe a mé tělo nebylo jen devadesát kilo mrtvého masa.
Celý článek...
|
|
Vaše příběhy
| 
