Mladá generace zase dává přednost právě počítači a jiným zájmům před knihami. Mnoho z nás čte pouze tehdy, když je to nutné. Mám na mysli nějaké příkazy nadřízených v práci, nějaké důležité dopisy apod. Vlastně by se dalo říct, že četba, která ještě donedávna byla oblíbeným koníčkem, se ve 21. století proměnila v povinnost. Je to opravdu velká škoda. Naštěstí se i v této době, která knihám příliš nepřeje, se najdou lidé, kteří na ně nedají dopustit.

Existuje mnoho různých druhů knih. Jsou mezi nimi takové, jejichž názvy obvykle nic neříkají tomu, kdo je nečetl nebo se alespoň blíže neseznámil s jejich obsahem. V literatuře se však najdou i taková díla, a není jich málo, která patří k takzvané klasice světové literatury. Takové knihy člověku, který je alespoň trochu vzdělaný, už nejsou tak úplně cizí.

Jednou z knih, které řadíme ke klasice je bezesporu román Charlotte Brontëové „Jana Eyrová“. Zřejmě teď přemýšlíte, proč jsem si jako téma tohoto článku vybrala právě zmíněné dílo a mnozí z vás možná dumají o tom, proč má článek takový název, jaký má. Na obě tyto otázky najdete v tomto článku odpověď. Ale ze všeho nejdřív se zastavme u ženy, které za „Janu Eyrovou“ vděčíme, u spisovatelky Charlotte Brontëové. V dalších odstavcích bude řeč o jejím životě a díle. Přesvědčíte se o tom, že tato dáma prožila něco podobného jako její hrdinka.

Charlotte Brontëová přišla na svět 21. června 1816 na faře v Thorntou na severu Anglie. Později měla ještě pět mladších sourozenců. Za pár let poté se její otec stal vikářem na faře, tedy zástupcem faráře v Haworthu a přestěhoval se tam i s celou rodinou. Matka Charlotte zemřela velmi mladá a konzervativnímu otci nezbylo než děti dál vychovávat. Pomáhaly mu v tom teta a hospodyně. Otec chtěl totiž zamezit tomu, aby se děti stýkaly s nevzdělanými sousedy. Díky tomu však v dětském pokojíku, kde se děti obvykle zdržovaly, vznikal jejich vlastí svět, který jim měl zastoupit okolní svět, s kterým neměly dostatečný kontakt. Možná, že se už tehdy právě tam v hlavě Charlotte začala rodit Jana Eyrová, kdo ví. Jisté ale je, že si děti vymýšlely příběhy odehrávající se ve smýšlených zemích a tyto příběhy si také vyprávěly. Taková byla jejich zábava.

V deseti letech byla Charlotte i se svými sestrami poslána do vzdělávacího ústavu v Yorkshiru. Jednalo se o ústav, ve kterém se učily dcery chudých kněží. Příjmy této školy se skládaly hlavně z milodarů. A podle toho bylo také o schovanky „pečováno“. Režim, který v internátní škole vládl, byl tvrdý. Dvě mladší sestry spisovatelky tam potkal stejný osud jako kamarádku Jany Eyrové Helenu Burnsovou v jejím románu. Obě zemřely na Tuberkulózu. Charlotte a její sestra Emily se však domů vrátily. A spisovatelka později popsala své hrozné zážitky z penzionátu právě v „Janě Eyrové“.

Jak Charlotte, tak Emily byly velmi vzdělané. Nezapomínejme však, že žily v dobách, kdy ideální žena měla být především dobrou hospodyní. Obě se staly spisovatelkami a první dílo, které vydaly, bylo jejich společné. Jednalo se o sbírku básní. Nevydaly ji ale pod vlastním jménem, nýbrž pod pseudonymem Currer Ellis Acton Bell. Velký úspěch tuhle sbírku bohužel minul. Tento neúspěch sestry od psaní naštěstí neodradil. Pouze se rozhodly, že změní žánr a budou tvořit samostatně. Bez pochyby znáte nejznámější dílo Emily „Na větrné hůrce“. Ani jejich další sestra Anne nezahálela. Vydala román „Agnes Greyová“. Vraťme se však k Charlottě.

První knihou, kterou Charlotte samostatně napsala, se jmenovala „Profesor“. Ačkoliv zmíněná kniha vznikla jako první, na své vydání musela čekat nejdéle. Vyšla až za dva roky po smrti autorky v roce 1857. Zato její druhý román byl úspěšný a pomohl jí dostat se do londýnské intelektuální společnosti. Pak už spisovatelce nic nebránilo zveřejnit svoji skutečnou identitu. Troufám si tvrdit, že toto dílo se stalo jejím nejslavnějším. A vy už jistě správně tušíte, že je řeč právě o románu „Jana Eyrová“, který poprvé vyšel v 1847. roce. Kromě toho je Charlotte Brontëová autorkou ještě dalších dvou románů „Shirley“ (1849) a „Villette“ z roku 1853.

Charlotte a některé z jejich sester sice pobyt v internátní škole přežily. Pobyt ve výše uvedeném vzdělávacím ústavu a jeho nuzné podmínky se však podepsaly na jejich zdraví. Jako první zemřela Emily a vzápětí i Anne. Charlotte pak žila sama se svým otcem. Teprve v roce 1854 se provdala. Zajímavostí je, že její manžel manžel byl také vikářem, stejně jako její otec. Manželství však netrvalo dlouho, protože Charlotte opustila tento svět 31. března 1855. Údajně zemřela rovněž na Tuberkulózu.

Ale vy už byste se konečně rádi dozvěděli, proč píši právě o zmíněné autorce a její nejslavnější knize. Jak jistě víte, „Jana Eyrová“ byla mnohokrát zfilmovaná. Většinou se jednalo o zahraniční filmy nebo seriály. Ani česká televize však nezůstala pozadu. Režisérka Věra Jordánová natočila již v roce 1972 příběh Jany Eyrové podle scénáře Josefa Boučka jako černobílý seriál s Martou Vančurovou a Janem Kačerem v hlavních rolích. Tento seriál vysílá Česká televize dodnes.

Nyní se s Janou Eyrovou můžete setkat na jevišti Těšínského divadla. Česká scéna tohoto divadla opět oživila její příběh. Režie se ujala slovenská režisérka Simona Nyitrayová. Premiéra se konala v sobotu 6. září. Premiéry jsem se sice nezúčastnila, ale hru už jsem viděla. A musím říct, že opravdu stojí za to ji vidět. Představení je pojato moderně. Kromě moderních kulis a rekvizit se musí diváci připravit i na to, že herci nebudou mít na sobě fraky ani krinolíny. Hlavní hrdinka dokonce nemá ani dlouhé vlasy. Děj se navíc odehrává v neurčité minulosti. Dalo by se tedy říct, že všechno kolem je jiné, moderní, ale děj zůstává stejný a nezměněný. „Jana Eyrová je moderní hrdinka, děvče, které nemá peníze, žádné rodinné zázemí, má jen vlastní zkušenosti, vlastní vědomosti a díky nim je schopná se probít se životem.“ Takhle Janu vidí režisérka představení. Do hlavních rolí byli obsazeni Adéla Krulikovská a Zdeněk Hrabal. Představitelka Jany prozradila: „Prožila jsem velmi podobné situace jako ona, takže o tom, jestli se to dá vydržet, nebo ne, něco vím na vlastní kůži.“

Není žádná náhoda, že Těšínské divadlo „Janu Eyrovou“ zmodernizovalo. Cílem této modernizace není nic jiného, než oslovit diváky mladé generace. Nemluvě o tom, že i v týmu tvůrců, který představení připravil, jsou mladí lidé. Jana však neprožívá svůj příběh jenom v Těšíně, zavítala už i do jiných míst v republice. Včera, tedy ve středu 17. září se před návratem do Těšína ještě zastavila v třineckém kulturním domě. Pokud jste zatím nestihli na představení vyrazit, nemusí vás to mrzet. Jsem si jistá, že ještě budete mít možnost se s Janou Eyrovou a Edvardem Rochestrem setkat v Těšínském divadle i jinde a sledovat, a prožívat s nimi příběh jejich Lásky.

Ačkoliv se toto zpracování příběhu v mnohem liší od jeho ostatních verzí, ať už filmových nebo divadelních, to nejdůležitější, alespoň podle mého názoru, tedy děj zůstává stejný. Já osobně mám „Janu Eyrovou“ moc ráda. Je to pro mě příběh skutečné lásky, která všechno vydrží a přemůže i nepřízeň osudu.

Krystyna Kędziorová