Většina občanů tohoto státu vůbec nezaznamenala změny v započítávání let nutných pro výpočet důchodu. Pokud je nyní někdo dlouhodobě nezaměstnaný, do odpracované doby se mu započítává pouze jeden rok této doby jako doba náhradní pro výpočet důchodu. Mnoho lidí se cítí skvěle díky tomu, že padla povinnost pracovat a zastávají názor, že těch pár korun co potřebují nemusí vydělat zrovna prací, natož být na OSSZ evidováni jako plátci pojistného. Nedochází jim však, že k volnosti patří i zvýšená míra zodpovědnosti za sebe sama. Dalším problémem jsou lidé žijící v regionech s velkou nezaměstnaností, kterým se stává, že jsou během 10 let třeba dvakrát 3 až 4 roky bez práce.

Podle právníka NRZP pan JUDr Hutař odhaduje, že do několika let bude v České republice 200.000 lidí, jež budou po stránce posudkově lékařské sice plně invalidní, zároveň však nebudou mít odpracovanou dobu nutnou pro výpočet invalidního důchodu. Již nyní podle slov paní Lenky Zimmermannové z občanského sdružení ESY HANDICAP HELP musí odmítat nové těžce tělesně postižené zaměstnance, kteří nutně potřebují někde pracovat právě proto, aby jim vůbec vznikl nárok na invalidní důchod. Paní Zimmermannová je sama vozíčkářka, proto se věnuje jí vedené sdružení, pod křídly nadace Syner právě nejvíce vozíčkářům v této a podobných situacích. Provozuje kromě chráněného zaměstnávání také bezplatnou sociální poradenskou linku na čísle 800 213 223.

Chtěl bych se pozastavit u tohoto čísla 200 tisíc. Pokud vezmeme v úvahu počet obyvatel republiky 10.532.000, pak dostaneme téměř 2%, přesněji 1,89%. A to nezohledňuji skutečnost, že značná část obyvatel ČR je věku do 18 let nebo se připravuje na zaměstnání a také část obyvatelstva ve starobním či invalidním důchodu. Vzhledem k tomu, že míra nezaměstnanosti je vyšší mezi mladými lidmi po škole nebo vyučení, jsou a budou právě těmito úpravami v latentním sociálním ohrožení. V podobných problémech také budou starší ročníky, které na trhu práce obtížněji hledají zaměstnání. Situace je závažná zejména proto, že obě skupiny nejsou dostatečně informovány o tom, že jsou v případě dlouhodobé nezaměstnanosti vlastně mimo sociální systém. Tedy budeme-li vnímat odvody na sociální pojištění, skutečně jako pojištění jsou nepojištěni. Zejména mladí lidé si vůbec neuvědomují nebezpečí plynoucí z tohoto svého sociálního statusu dlouhodobě nezaměstnaného.

Zároveň je však nutno napsat, že nové zákony mají své racionální jádro. Nikdo z nás nechce potkávat party mladých nezaměstnaných či dokonce lidí, jimž se vůbec pracovat nechce, zatímco na něj doma čeká zvýšené inkaso za byt nebo poplatky za energie. První v oblasti sociální politiky by měla téměř vždy být rodina, potom teprve stát a po něm neziskové organizace, nadace a jiná charita.

Mladí lidé by měli poslouchat rady starších rodinných příslušníků ohledně své dlouhodobé nezaměstnanosti a celkových pohledů na svět vůbec. Pro všechny i pro starší ročníky pak platí, že nelze čekat doma, až práce přijde na dvorek nebo dorazí do regionu s dlouhodobě vysokou nezaměstnaností. Naše republika není tak velká, aby se nedala sehnat práce v regionu, kde jí je dost a některé profese tam i chybí.

Pokud by se někdo přesto chtěl vymlouvat, může se inspirovat třeba i Ing. J.Dembinným, neboť ten to z Třince do práce nemá nyní nijak blízko a nějak to zvládá i přes své postižení. Dalšími příklady by mohli být i někteří zaměstnanci a spolupracovníci NRZP, kteří také nebydlí v Praze a několikrát týdně tam dojíždějí. Obzvláště mladší ročníky by měly být ochotny snést nižší standard bydlení v Praze, pokud jim to zajistí práci a v některých případech i první praxi. Můžeme sice ministerstvu práce a sociálních věcí vyčíst nulovou informační kampaň k takto zásadním změnám nároku na důchod. Ovšem zároveň se musí napsat i to, že zejména mladé lidi nějaké informace tohoto charakteru opravdu pramálo zajímají. Pokud se někomu zdá, že jsem v tomto článku tvrdý či nepřejícný, ať si uvědomí, že žijeme v tržní ekonomice byť se sociálním přívlastkem, zatímco sociální a důchodové zákony máme nastaveny převážně ještě z doby socializmu. Můžeme se též zeptat daňových poplatníků, jak vysokou míru sociálního přerozdělování ještě chápou a jak velké úlety od povinnosti platit sociální pojištění jsou ještě ochotni akceptovat.

Tomáš Pilař, 27.5.2011, Liberec