Probírala se třemi šuplíky plnými nejrůznějších listin a papírů od úřadů, přebírala nudné smlouvy, vyhazovala, co už nepotřebuje, ale občas se i u něčeho zasekla a dojatě vzpomínala. Třeba, když narazila na rodné listy svých dětí, nebo první vysvědčení od Jany, to je ta starší ze dvou holek. Dnes je jí třináct a pomalu se dostává do puberty. Když v první třídě donesla velkou jedničku, byla ještě tak malá, a sladká… vzpomíná.

Další lejstra ji vrátily do reality, byly to totiž podklady k hypotéce na dům. Jenže to zdaleka nebylo to nejhorší. Potom totiž přišly na řadu stohy výpisů z účtu, které už léta chodí každý měsíc do schránky. Výpis z účtu - předmět doličný. Při tomhle uvažování se schválně do jednoho z nich začetla. Narazila na nějaký trvalý příkaz ve výši pět tisíc korun. Částka ani číslo účtu ji nic neříkalo. Splátek měli několik, ale v jiných částkách. Navíc odcházely ze společného účtu, a tohle byl výpis manželova vlastního účtu. Prohlédla si pak i všechny ostatní výpisy, které se shromáždily za poslední tři roky, ty předchozí už byly vyhozené. A pět tisíc, odcházelo opravdu, každý měsíc za celé ty tři roky.

Říkala si, co to proboha Pavel platí? A ještě za tolik peněz? Že by měl nějaké dluhy, o kterých nemluví. Než se poznali, zkoušel trochu podnikat, tak že by se zadlužil? Moc se jí to nezdálo.

Kam posílá tolik peněz?!

Svalila se do křesla a začala přemýšlet. Omyl nebo špatně nastavená platba? Zase tolik peněz nevyděláváme, aby si manžel nevšiml, že mu jen tak mizí peníze z účtu. Rodiče taky podporovat nemusí, ti jsou zajištěni tak, že si spíš my půjčujeme od nich… A pak ji to napadlo - on platí alimenty!

Srdce se jí rozbušilo při představě, že by tak skvělý, jedinečný, upřímný manžel, s nímž si zakládala na tom, aby si všechno říkali a o všem se radili, měl dítě s jinou a vůbec by jí o tom neřekl. Navíc by to znamenalo, že jí byl nevěrný! Nebo možná pořád je. Proč by to měl udělat jen jednou? Snad dvě hodiny tam takhle seděla a v hlavě si probírala každý detail, který by naznačoval manželovu zvrácenost. Bylo jí čím dál hůř, i když se zkoušela napomínat, že třeba jen zbytečně fantazíruje a dělá unáhlené závěry.

Pak se konečně ozvalo klapnutí dveří. Pavel přišel z práce. Byl víkend, děti byly u babičky, takže se mohla rovnou na všechno zeptat. Ani moc nezapíral.

Má dítě, kluka, o dva roky staršího než je jejich Jana. Čili to nebyl důsledek nevěry, ale „památka“ na předchozí vztah. Dotyčná mu prý tvrdila, že bere prášky - zřejmě proto, že věděla, že on s ní nechce zůstat, a tak jí napadlo připoutat si ho dítětem. On ji i tak nechtěl, a raději se rozhodl platit.

Klára mu nevěřila. Když dokázal lhát tolik let, proč bych měla věřit, že je to dítě z předchozího vztahu? Když ale vylovil rozhodnutí o placení a o výši alimentů, kde byly všechny údaje, které potřebovala, došlo jí, že asi mluví pravdu. Ale proč to neřekl? Jak vydržel tak dlouho mlčet a zatajovat takovou velkou věc?

Prý ho to vlastně ani nenapadlo. Matka toho dítěte pro něj prý nikdy nic neznamenala, navíc ho podrazila. Nechtěl s ní vychovávat dítě, ale protože věděl, že je to i jeho chyba, poslušně platil. S dítětem se nikdy neviděl a ani nechce vidět. Jediné děti, které nosí v hlavě a v srdci jsou jejich Jana a mladší Petra.

Pár dní trvalo, než to rozdýchala, ale stejně si myslí, že jí to měl říct. Bude to už navždy považovat za zradu a těžko říct, jestli mu bude ještě věřit tolik co dřív.

Ivona Ciencialová