rozumět, to už není tak samozřejmé. A přece je tomu tak! Potřebujeme znát svá slabá místa, na která si musíme dávat pozor. Když například jednáme s lidmi z jiné sociální vrstvy, máme k nim možná nezdravý, snad až štítivý odstup, který těžko překonáváme a který nám ve službě značně překáží. Oni mohou mít úplně jiný hodnotový systém než my, třeba žijí jen dneškem jako Romové, nebo mají odlišnou sexuální morálku, se kterou nesouhlasíme, a pro tento nesouhlas možná zapomínáme, že máme jiný, přednější úkol než přesvědčovat je o tom, že jejich morálka je špatná. - Na druhé straně si někdy neuvědomujeme vzácnost svých darů, např. můžeme mít přirozený, spontánní zájem o lidi, takže je pro nás potěšením s nimi být, máme s nimi trpělivost, vydržíme jim naslouchat - a ani si neuvědomujeme, jak je to výjimečné a cenné.

 

Naše sebepoznání je omezeno jednou velmi významnou skutečností. Ve svém jednání se necháváme vést řadou motivů, potřeb, impulsů, představ a přání, kterých jsme si vědomi jen částečně a někdy dokonce vůbec ne. Ty motivy pak působí přesto, že o nich nevíme, dokonce tím záludněji. Některý člověk má například ke svým blízkým nebo i k těm méně blízkým silné nepřátelské, nenávistné pocity, které si naprosto nemůže přiznat, protože by to nesnesla jeho sebeúcta. Tak zatlačí tyto pocity do nevědomí, dusí je v sobě, odborně řečeno vytěsní je. Ale ony působí všelijakými postranními cestami. Takový člověk může mít pocit viny - a neví proč. Věčně se nám omlouvá za všelijaké maličkosti, že je nám to trapné, a pak nám jednou, aniž si to uvědomí (!), nehorázně ublíží.

U druhých lidí si často všimneme, že s nimi po této stránce něco není v pořádku. Řekneme například o někom, že "neví, co chce". Jindy nemůžeme pochopit, jak naši bližní jednají protismyslně, hloupě, ačkoli jinak projevují výbornou inteligenci. Vysvětlení bývá právě v tom, že jednají podle motivů, které si sami neuvědomují. Ale i o sobě samých někdy zjistíme, že jsme se v sobě mýlili, že jsme nerozuměli svým citům nebo dokonce že jsme sami sobě lhali, abychom si usnadnili život nebo abychom si mohli zachovat příjemné iluze o svém charakteru.

Existence nevědomé vrstvy našeho duševního života, oněch temných sklepení duše, je důležitá i pro naši službu potřebným, trpícím a ohroženým. Na vědomé rovině svou službou uskutečňujeme krásné a ušlechtilé ideály, ale zároveň se nám do toho na nevědomé rovině mohou plést všelijaké postranní, více či méně sobecké pohnutky, pocity a přání, které nám v té práci překážejí nebo ji znehodnocují, takže někdy místo abychom pomohli, naopak ublížíme.

Problémem bývá soucit. Lidé, kteří dobrovolně slouží trpícím, bývají často velmi soucitní. Samozřejmě soucit s utrpením je ušlechtilý cit. Pokud ovšem vede k činům. Soucit, který nejedná, rychle degeneruje v sebeuspokojující sentimentalitu. (To je obecný poznatek jak teologický, tak psychologický. Jednání nebo nejednání mění - někdy velmi rychle - naše myšlení i cítění, naši povahu i charakter.) Takové soucitné rozněžnění je falešné, jen zastírá před námi samými vlastní sobectví. Ale i když je soucit činorodý, je otázkou, jestli o něj ten druhý stojí. Mnoho lidí chápe soucit jako degradaci: Takový chudák, abyste mě litovali, zase nejsem! - Zdravotníci musí být schopni soucitu, ale nesmějí se z něj zhroutit. Sestra v nemocnici musí ovládnout svůj soucit k dítěti, které trpí bolestí, nesmí se rozplakat. Zralý zdravotník dokáže soucítit a přitom jednat, jak je třeba. To někdy znamená být tvrdý a způsobit třeba pacientovi při nějakém vyšetření i nevyhnutelnou bolest, aby mohl být správně léčen.

Dalším motivem k práci s lidmi je zvědavost. Zvědavost je výborná lidská vlastnost. Například vědec bez zvědavosti by se daleko nedostal. Práce s lidmi vyžaduje přiměřenou zvědavost. Když vás nějaký člověk nezajímá, nezapamatujete si jeho jméno, jeho problémy, jeho rodinné poměry. Lidé, kterým v dobrovolné službě pomáháme, bývají pro nás velmi zajímaví svými rodinnými vztahy. Mnozí z nich prodělali něco, co nám je velmi vzdálené, uskutečnili ve svém životě nějakou možnost, která by i nás lákala, ale ke které nám scházela odvaha nebo nám v ní zabránil zdravý rozum. A pak se třeba takového člověka vyptáváme na něco, co nepotřebujeme vědět k tomu, abychom mu pomohli, ale co nás osobně zajímá. Přitom si namlouváme, že ta informace je důležitá, a v tom se klameme. Pamatujme: Každá zbytečná otázka škodí.

Jsou lidé, kteří druhým slouží převážně z povinnosti. Někteří z nás mají v sobě - jako výsledek křesťanské výchovy - hluboce vštípený pocit povinnosti: co se nemá a co se naopak má. Pomáhat lidem je obecný charitativní motiv, častokrát zmíněný v Bibli. My to slyšíme, věříme tomu a upřímně chceme také takoví být. Povinnost však může být tíživá. Mně se třeba vůbec nechce, ale ví, že ten člověk v dané chvíli mou pomoc nutně potřebuje, tak mu ji poskytnu. Pokud si to plně uvědomím, pokud si přiznám, že nepomáhám z lásky, protože láska tu momentálně není, pokud přijmu tuto svou slabost, je vždycky naděje, že pravý motiv se dostaví, v pomoci najdu zalíbení, dostanu k ní chuť a objeví se i činorodá, obětavá láska. Zůstává otázka, do jaké míry má člověk sám sebe k té či oné službě nutit. Jsou věci, které se - dělány z pouhé povinnosti - nedaří.

Horší variantou pomáhání z povinnosti je skutkařství. Skutkař si myslí, že si svými dobrými činy něco zaslouží. Přitom může z Bible dobře vědět, že je spasen z pouhé milosti a na požádání to správně odříká, jenže cítí to jinak a je na svou dobrotu skrytě pyšný - člověk dovede být ostatně pyšný třeba i na pokoru, se kterou slouží a je to pýcha neobyčejně houževnatá Ruku na srdce - stále znovu se při ní přistihujeme.

Dalším motivem ke službě druhým bývá osobní neštěstí. Člověk, který má, jak se říká, zlomené srdce a neví si rady se svými problémy, člověk, který se nějak zamotal ve svém vnitřním životě nebo mu ho zamotali druzí, hledá někdy východisko v tom, že se obětuje a pomáhá druhým. To není nejhorší způsob, jak si pomoci v tísni. Nemůže být každý jako Albert Schweitzer, který rozdával z přebytku svého osobního štěstí. V charitativní práci může člověk najít duševní rovnováhu, kterou ztratil nebo kterou možná nikdy neměl. Není to nic špatného a jsme-li na tom takhle, je dobře o tom vědět, přiznat si to, nenalhávat si ušlechtilejší motivy.

Ve službě hledáme často i východisko z osamělosti. Ten, kdo má málo osobních kontaktů a nedovede si je vytvořit v normálním společenském životě (mimochodem - v naší církvi to někdy bývá kupodivu dost těžké), má tady příležitost najít srdečné vztahy se spolupracovníky - a také s těmi, kterým slouží. Jenže tady číhá zvláštní nebezpečí. Můžeme se nabízet za přítele nějakému svému klientovi, který o to nestojí, ale neodmítne nás, protože je silně závislý na naší službě. Toto nebezpečí dobře znají psychoterapeuti, kteří jsou v pokušení hledat lidskou blízkost, která jim jinak chybí, ve vztazích s pacienty. Když normálně navazujeme přátelské vztahy, bereme na sebe riziko, že budeme odmítnuti. Nabídnout přátelství znamená otevřít se, nějakým způsobem říci "Stojím o tebe" a snést, když odpověď - třeba velmi ohleduplná - zní "Ale já o tvé přátelství nemám zájem". Tohle nám klient zpravidla neudělá, ale my té jeho závislosti nesmíme využívat. Je samozřejmě možné, že se klient, nebo dokonce i psychoterapeutický pacient, časem změní v rovnocenného přítele, se kterým budeme trávit mnoho volného času, ale je to výjimečné. - Není nic špatného na tom, když osamělý člověk hledá lidskou blízkost u těch, kterým pomáhá, měl by si ale přiznat, i když je to pro někoho velmi trpké, že je osamělý, opuštěný.

Snad všichni si víceméně libujeme v pocitu vlastní důležitosti, ať už více nebo méně oprávněném. A v charitativní práci mohou tento pocit hledat lidé, kteří strádají jeho nedostatkem. Někdy se z toho vyvine spasitelský komplex, dojem, že jsem nepostradatelný, že nesmím nikoho odmítnout. Jsou lidé, kteří se dovedou ve službě doslova uštvat a trpí tím jak kvalita jejich práce, tak jejich duševní i tělesná kondice. Zkušený a vyrovnaný charitativní pracovník bez spasitelského komplexu (opět podobně jako psychoterapeut nebo duchovní), ví, že je mnoho těch, kterým může škodit, když se snaží jim pomoci a sám je v dušením a tělesném stressu.

S honbou za pocitem vlastní důležitosti často souvisí nedostatek sebeúcty, známý komplex méněcennosti. Zejména mladý člověk, který má málo životních zkušeností a neví, jestli se vůbec v životě uplatní a jestli najde někoho, kdo ho bude mít rád jako partnera, trpívá tímto komplexem- pojištěn proti němu ovšem není nikdo. V charitativní práci je možno hledat zvýšení sebevědomí a sebeúctu nezdravým způsobem. Tady máme často co dělat s lidmi, kteří jsou zaručeně ubožejší než my, nad které se můžeme cítit povzneseni a povýšeni, se kterými můžeme jednat blahosklonně, kterými můžeme dokonce více či méně vědomě a více či méně otevřeně pohrdat - což je pro většinu lidí příjemný pocit. Pohrdání je ovšem pro lidské vztahy tím, čím pro tělo rakovina, otráví všechno.

Motivem ke službě lidem může být konečně i panovačnost. Dobrá slovní hříčka a pomůcka pro zapamatování: neplést si sám u sebe touhu pomoci s touhou po moci! Touha po moci, touha ovládat druhé, je - jak dnes dobře víme mimo jiné zásluhou slavného psychologa Adlera - daleko rozšířenější, než lidé přiznávají a než si uvědomují. Je to motiv tak silný, že mu bývá podřízen i ekonomický zájem nebo erotika: Lidé posedlí mocí mívají milostné kontakty nikoli z lásky, ale proto, aby jejich prostřednictvím někoho ovládali. Pocit moci, kterou nad klienty míváme, nám dělá dobře, ale znehodnocuje naši charitativní práci jak morálně, tak pokud jde o výsledky.

Pojednali jsme o devíti motivech ke službě, které mohou být nebezpečné zejména tehdy, když si jich - a to je časté - nejsme dostatečně vědomi. Teoretické seznámení s nimi je užitečné, ale nestačí. Je nezbytné mít někoho, s kým můžeme čas od času, v prvních letech služby pravidelně, otevřeně mluvit a radit se, kdo nás na konkrétních případech upozorní na to, jak složité city při jednání s lidmi používáme. A kdo v nás především povzbudí to, co má být základní silou naší služby - obětavou lásku, která je víc než spolehlivým citem (neboť cit je vždycky nespolehlivý). Je rozhodným životním postojem a stále znovu přijímaným darem.

 

Autor: Doc. PhDr. Pavel Říčan, Pedagogický ústav AV ČR