AKTUÁLNÍ SITUACE

Veřejná politika nedokáže držet krok s přáními a potřebami týkajícími se bydlení. Dříve si rodiny s postiženým dítětem musely vystačit bez podpory. Pokud chtěly pomoci, zpravidla musely umístit dítě do ústavu uplatňujícího nepřirozený, oddělený a uměle usměrněný životní styl, který pro daného jedince nebyl vhodný. Ústavy kromě jiného pohlcují nepřiměřený díl již tak omezených veřejných zdrojů.

Jakmile lidé vyrůstající v ústavu opustili jeho zdi, byli umístěni do společného bydlení. Skupiny bývaly větší než průměrná rodina. Tyto domovy měl na starosti správce. Klientům chyběla možnost volby. Nemohli si sami rozhodnout, kde a s kým bydlí. Budou-li však mít k dispozici individuální asistenci a služby, bude se rozvíjet jejich kontrola nad vlastním bydlením bez ohledu na závažnost jejich postižení, a to bez ohledu na skutečnost, jestli bydlí v domě nebo bytě.

Lidé s postižením, kteří dostávají sociální podporu, si bohužel nemohou dovolit vlastní bydlení, protože patří mezi nejchudší vrstvu obyvatelstva. Mají jedny z nejnižších příjmů, a zároveň nejvyšší potřebu podpory na bydlení, které se jim ovšem nedostává. Nedostatek dosažitelného a cenově dostupného bydlení pochopitelně dále omezuje možnost lidí se znevýhodněním najít si vlastní domov.

STANOVISKO

Lidé se znevýhodněním by měli mít právo žít v cenově dostupném bydlení, jehož atributy se co nejvíce podobají bydlení lidí bez postižení. Měli by mít právo vybrat si nezbytnou individuální podporu a také služby, popřípadě by tento výběr měli provádět jejich zplnomocnění zástupci.

Život v komunitě, nikoli v ústavech

· Velká kolektivní zařízení nejsou nezbytná ani vhodná, a to bez ohledu na typ i závažnost postižení.

· Po odchodu z ústavu se klienti neobejdou bez podpory, včetně zprostředkovaného bydlení. Veřejné fondy proto musejí být přesunuty z institucí do lokálních zdrojů, aby klienti mohli úspěšně a především plynule přecházet z ústavů do společnosti.

· Zdraví a bezpečí lidí musí být zajištěno trvale, bez ohledu na skutečnost, kde bydlí.

Děti

· Všechny děti potřebují domov a rodinu, v níž naleznou lásku, bezpečí a materiální i citové zajištění.

· Rodiny, v nichž žije dítě s postižením, potřebují individuálně řešené ubytování, aby mohly rozvíjet svůj temperament a zlepšovat se.

Dospělí

· Lidé s postižením by dále neměli být umisťováni do ústavů, jejich potřeby by neměly být přizpůsobovány programům, nýbrž programy by měly být vedeny tak, aby naplňovali jejich potřeby. Systém podpory a služeb by naopak měl příslušného jedince následovat do místa, které si sám vybere, včetně jeho rodiny.

· Lidé musejí mít možnost, aby převzali kontrolu nad svým bydlením, což znamená, že by měli sami rozhodnout, zda si chtějí koupit nebo pronajmout dům či byt. Právě veřejná politika by měla zajistit, aby klienti dostali spravedlivý díl veškerých místních a státních zdrojů určených na podporu bydlení.

· Lidé s postižením by měli bydlet společně, jen pokud si tuto možnost svobodně vyberou.