Prarodičům při vyprávění nebo hraní her už tak na nějaké hodince navíc nezáleží a nemusí už plnit tolik povinností během dne co rodiče a stávají se tak vlídnými průvodci, kteří napravují přísné příkazy otců a matek na snesitelnou míru. Mnozí prarodiče milují vymýšlet svým vnukům rozličné aktivity a hry, a bývají tak hodně velkorysí co se týká dodržování pravidel, zákazů a příkazů. Ubývání jejich vlastních sil nejspíš způsobuje vlídnější posuzování slabostí, rozmarů a individualitu dítěte.

Prarodiče vnášejí do dětské duše vřelost a svým vyprávěním spojují naše životy s předešlými generacemi, s historií rodiny. Jejich prožitý život a zkušenosti co zažili a zakusili, chtějí předat dál, těm kdo mají čas a chtějí naslouchat a to svým vnučkám a vnukům. Takováto vyprávění se dětem vrývají do myslí na celý život. Samozřejmě existují i takoví prarodiče méně laskaví, kteří zbytečně kritizují a šikanují své děti a vnuky. Tito prarodiče bohužel zatrpkli a nebudou nejspíš optimálními průvodci životem. V takových případech nezbývá, než se distancovat od lidí, kteří se poddávají své zlosti a smutku, protože takové projevy mohou mladému člověku pouze uškodit. Prarodiče patří k hnízdu, ze kterého člověk pochází a ať už toto hnízdo miluje, odmítá, opouští, jsou v něm ukryty prvky naší vlastní totožnosti. Zpočátku jsme utvářeni lidmi z nejbližšího okolí a s těmito vlivy by se měl každý člověk vypořádat.

Význam prarodičů v dějinách se postupně měnil, záleželo hodně na tom, jaké prý byly jejich životní podmínky, ve kterých žili příslušníci jejich rodin. Vedle hmotných podmínek, které život ve stáří buď ulehčovaly, nebo stěžovaly, záleželo také na činnosti, kterou člověk vykonával. V domácnostech sedláků nebo řemeslníků se pro prarodiče vždy našla lehčí práce, díky níž mohli pociťovat sounáležitost s dětmi a vnoučaty. Nejlíp se asi vedlo svobodným sedlákům, neboť ke každému selskému dvoru náležel výměnek, malý dům pro prarodiče. Prarodiče byli zaopatřeni a mohli tak z určitého odstupu spoluprožívat život a shon další generace a nemuseli už nést celou tíhu odpovědnosti. Tak se ovšem neměli všichni, mnoho obyvatel bylo vystaveno nouzi, a jakmile zestárli, nebo nemohli už pracovat, ocitli se na ulici. V té době byly děti podrobovány tvrdé výchově a staří lidé byli považováni za přítěž, pohrdalo se jimi a byli předmětem posměchu. Teprve v 18. století se prosadilo, že opravdu každý má právo na život důstojný člověka.

Že děti potřebují prarodiče je nepochybné, ale jak často se mají stýkat, se názory různí. To co rodiče z nedostatku času, z psychických či jiných dispozic nemohou svým dětem dát, mohou kolikrát poskytnout prarodiče. V dnešní době se více hovoří o citovém chladu v naší společnosti. Mladiství špatnou cestou hledají sebepotvrzení ve skupinách, skrytě či otevřeně násilnických a tak není žádné tajemství, že se šíří strach z budoucnosti. Je stará otřepaná pravda, že lidi, kteří zakusili v dětství nedostatek úcty, náklonnosti, lásky, nejsou schopni lásku předávat. Rodiče, kteří sice mají čas na své děti, jsou nenahraditelní, ale zdaleka to nestačí, prarodiče jsou také velmi důležití při výchově vnoučat, neboť jim poskytují citové zázemí a rozšiřují znalosti.

Pro prarodiče mohou být vnoučata zdrojem radosti, protože podněcují tak v nich hravé prvky a naplňují je hrdostí. Vnoučata poskytují prarodičům pocit důležitosti a užitečnosti, takže dochází k vzájemnému obohacování.

Karin Šimovcová