Po nějaké době jsem byla hospitalizovaná na neurologickém oddělení. Na mém pokoji se vystřídalo hodně pacientek s různým onemocněním. Jednou měla službu hodně nepříjemná sestřička. Zrovna přivezli paní, po nějakém záchvatu, byla slabá, a špatně viděla. Když chtěla na záchod, donesla jí mísu, prý že nechodí, stála u ní a pořád mlela dokola, dělejte, nemám na starost jen Vás! Jasně, že jí to nešlo, vyhodila mísu a se slovy „pořád si vymýšlíte“ odešla. Po večeři si chtěla paní vyčistit zuby, sestra se strašným hlasem spustila, že pořád něco chce, že nemá čas a zuby si vyčistí ráno! Bylo mi jí líto, proto, když paní něco potřebovala, pomohla jsem jí, najíst, podala čaj, přikrývala, jen aby už tam sestra nepřišla, která nemá cit a zájem! Konečně bylo ráno, vystřídaly se směny a úplně jiný přístup. Paní pomohly na toaletu, jaké bylo pro mě překvapení, že paní chodila, prostě se jen sestřičce nechtělo!

Je toho hodně, co jsem tam zažila, nechci všechno popisovat. Mám z toho hrůzu, co bude, za pár let třeba i já budu nemohoucí se o sebe postarat a dostanu se k takovému zacházení! Přece tam nejsme my pro ně, ale oni pro nás! Mají léčit a pomáhat! A pokud si toto neplní, nemají tam co dělat.

Anna  Hlisnikovská