Velkomoravská říše, taktéž Velká Morava, latinsky Moravia Magna, stát Mojmírovců. Ve své době nejmocnější ve střední Evropě (jeho předchůdcem byla v 7. století tzv. Sámova říše).

Velkomoravský kníže Rastislav byl uveden na vladařský stolec za dramatických okolností roku 846. Prvních 15 let vlády věnoval upevnění vlastní moci, rozšiřování drženého území a válčení s východofranským králem Ludvíkem Němcem. Jedním z jeho cílů bylo získat pro říši, která se již formálně hlásila ke křesťanství, církevněsprávní samostatnost. Až dosud se starali o duchovní záležitosti Moravanů kněží franské misie a latinského obřadu, napojení na pasovské biskupství. Jejich působení však vztahovalo Rastislavův stát do příliš silné závislosti na východofranské říši, a to knížeti vadilo. Pokoušel se dosáhnout zřízení vlastního biskupství zvláštní žádostí adresovanou papeži Mikuláši I., ten ovšem s ohledem na dobré vztahy s východofranskou církví odmítl. Rastislav svou prosbu zopakoval, snad nejvíce ze vzdoru, ale namířil ji na východ. Oslovil byzantského císaře Michaela III., který se jako hlava východních křesťanů těšil podobné autoritě jako na západě papež. Císař se poradil s konstantinopolským patriarchou Fotiem, jenž platil za nejvyšší institucionální i duchovní autoritu východu, a odpověděl na Rastislavovu výzvu s velkorysou vstřícností.

Fotios pověřil provedením náročné moravské mise osvědčené diplomaty, kteří již prokázali své kvality v minulých letech: bratry Konstantina a Metoděje, rodem z řecké Soluně, oba vzdělané, zkušené a sběhlé v podobných posláních. Dosavadním vrcholem jejich působení byla misie k národu Chazarů, kde vedli složitou obhajobnou disputaci s židovskými duchovními.

Konstantin se narodil roku 827, jeho starší bratr o dvanáct let dřív. Oběma se dostalo skvělého vzdělání: Metoděj vystudoval práva a stal se správcem slovanské provincie na Balkáně. Konstantin se věnoval teologii, filosofii, filologii, přijal místo Fotiova bibliotekáře, přitom psal, překládal a učil. Jejich skvěle započatou dráhu však zhatil jeden z mnoha palácových převratů, které roku 858 smetly jak patriarchu, tak jeho podřízené. Bratři se nejprve uchýlili do nenápadného kláštera, o dva roky později se vydali na chazarskou pouť. Vynikající úspěch, jaký zde zaznamenali, jim otevřel cestu k nabídce, kterou nemohli odmítnout, a to vybudovat ve vzdálené slovanské říši samostatnou církevní organizaci, reformovat bohoslužbu tak, aby vyhovovala domácímu prostředí, vychovat kněžský dorost, připravit srozumitelné překlady biblických textů a uvést v daleké zemi do života alespoň základy kanonického práva. Velkomoravská mise se měla stát jejich mistrovským a zároveň osudovým životním dílem. Snažení byzantských učenců na půdě Rastislavovy říše v sobě spojovalo jak cíle organizační a diplomatické, tak evangelizační. Bylo misí i misií zároveň. Označovat Konstantina a Metoděje za opravdové věrozvěsty, tedy vlastně apoštoly, kteří „pohanské“ Moravě přinesli poznání „pravého Boha“, je asi mírně zavádějící, byť v historickém a kulturním povědomí hluboce zakořeněné. Slované z povodí Moravy a Dyje se s křesťanstvím seznámili desítky let před příchodem Byzantinců; nejstarší velkomoravské kostely datuje archeologie už do 8. století. Vzdělaní Řekové nepřinesli roku 863 na Moravu dar samotné víry, přinesli však nástroje potřebné k jejímu pevnému zakotvení, vzkvétání a zmnožování. Podnikli k tomu náležité přípravy. Konstantin odvodil z řecké abecedy zcela nový typ písma, nazývaný hlaholice; byla uzpůsobena slovanskému dialektu a bratři ji užili při přepisu svých překladů liturgických a biblických textů z řečtiny, latiny, hebrejštiny a aramejštiny do jimi vytvořeného bohoslužebného jazyka – církevní slovanštiny (staroslověnštiny). Konstantin novozákonní překlady uvedl vlastní básnickou skladbou Proglas. Podle řeckých a římských předloh připravili rovněž civilní zákoník Zákon sudnyj ljudem.

Po čtyřech letech práce se bratři vybrali do Říma, kde zamýšleli dosáhnout formálního uznání moravského arcibiskupství. V Konstantinopoli však došlo k odstavení patriarchy Fotia, proto jim v této administrativní záležitosti zbývalo pouze obrátit se na římského velekněze. Papež Hadrián II. vyšel učeným mužům vstříc a staršího Metoděje uvedl do úřadu arcibiskupa. Metodějova cesta zpět na Moravu a další působení se však nečekaně zkomplikovaly: byl zajat Bavory, jichž se dotkla ztráta pozic na Moravě, a tři roky vězněn. Tíhu svého úkolu tehdy nesl sám, protože Konstantin, sužovaný nemocí, zůstal pod řeholním jménem Cyril v římském klášteře, kde v únoru 869 zemřel. Na Moravě se mezitím roku 871 dostal k moci kníže Svatopluk, s nímž Metoděj po návratu nevycházel dobře. Nakonec musel podniknout druhou cestu do Říma, aby znovu obhajoval své postoje a svou práci. Výsledkem jeho mise byl diplomatický úspěch v podobě papežské buly Industriae tuae z června 880, jíž papež Jan VIII. povolil na Moravě staroslověnskou liturgii. Staroslověnština tím prolomila nadvládu latiny a řečtiny jako bohoslužebných jazyků církve a udržela si tuto pozici několik století. Kněží, které Metoděj vychoval, a jejich následovníci pěstovali staroslověnskou literaturu v Čechách, Chorvatsku, Bulharsku i Kyjevské Rusi vzdor tomu, že původní moravská (též moravsko-pannonská) arcidiecéze zanikla již roku 907 spolu s Velkomoravskou říší, která podlehla náporu maďarských kmenů. Toho se Metoděj nedožil: zemřel ve svém sídelním městě Velehradě roku 885. Zanechal po sobě obrovské kulturní a duchovní dílo, na něž navazovaly celé generace. Církev ctí oba bratry jako světce.

Zdeňka Sabelová