Lékaři starého Sumeru neměli ordinace ani dlouhé objednací lhůty, jako známe dnes. Lidé je mohli oslovit kdekoli a kdykoli. Poznali se podle hladkého oholení a oblečení do přiléhavého oděvu. Vždy měli u sebe vak s bylinkami a dalšími potřebami.

S dnešního pohledu se dá říct, že se dělili na internisty a chirurgy, tyto odbornosti se mezi sebou nemísily. Zatímco internisté byli kněžími, chirurgie byla považována za řemeslo. Ostatně je to známé i z dějin Evropy, kdy po dlouhá staletí tento rozdíl existoval. To ovšem neznamená, že si Mezopotámci chirurgů nevážili.

V mezopotamském léčení ovšem hráli nejdůležitější roli bohové. Aspoň tamní lidé si to mysleli. Zvlášť v interním lékařství nečekali úspěch, pokud předtím nepoužili zaříkávadlo nebo nepožádali někoho z nebešťanů. Mezi nejdůležitější patřil Eo bůh moudrosti a věšteb. Lékařům pomáhal také Ninib, sluneční bůh. Jak je vidno mezopotamští lékaři se mohli obrátit na různé vyšší bytosti. Zahodologové tvrdí, že dva hadi otáčející se kolem hole, kteří byli Ningišzidovým symbolem, zobrazují známou „šroubovici“ DNA základ života. Možná měl právě proto tento bůh opravdu v rukou úspěch, či neúspěch léčení. Takže nezbývá, než abychom byli rádi, že dnes se spoléháme jen na lékaře, kteří jsou stále šikovnější a umí hodně nemocí vyléčit, za to jím veliký dík.

Iva Honíšková