Kromě toho u zarděnek dochází ke zduření uzlin, především na šíji a za ušima. Podobně je tomu i u příušnic. Onemocnění jako takové není příliš závažné a často není jednoduché rozeznat jej od jiné choroby, která se projevuje vyrážkou. Zejména u dospělých se stává, že nemoc přejde bez příznaků. Zarděnkami může člověk onemocnět jen jednou, protože pokud je někdo už prodělá, jeho tělo si vytvoří protilátky, které ho před opětovným onemocněním ochrání. Stejné je to i u neštovic.

Příznaky a projevy onemocnění
Průběh nemoci bývá obvykle různý u různých lidí. Nejtypičtějším příznakem je již zmíněná červená vyrážka (nejčastěji malé červené tečky), které se kromě obličeje, trupu objevují někdy i na končetinách, tam však nejsou tak patrné. Vyrážka se ztrácí ve stejném pořadí, v jakém se vyskytla, to znamená, že pokud byla nejdříve na tváři, bude tvář první části těla, ze které zmizí. Tato nemoc má však i řadu dalších příznaků, třeba zánět spojivek. U dětí to bývá obvykle zánět horních cest dýchacích. Dospělí často trpí bolestmi kloubů, ale může se u nich občas vyskytnout i zánět mozkových blan. Dospívající nemocní si obvykle stěžují na bolesti hlavy a mívají zimnici. Při zarděnkách se zvětšují týlní uzliny, ty ale nemusí při dotyku vždy bolet. Nemoc je obvykle spojená i se zvýšenou teplotou. Obvykle to bývá maximálně 38,5 °C. Někdy může horečka vyšplhat až na 40°C, a jindy nemusí nemocného trápit vůbec. Inkubační doba u zarděnek trvá dva až tři týdny. Nakažený člověk je infekční a lidem v okolí hrozí nebezpečí nakažení ještě dřív, než se u něj objeví vyrážka a asi týden po jejím výskytu. Pak už ne.

Léčba většinou nebývá nijak náročná ani specifická, právě pro to, že nemoc obvykle probíhá také „mírně“. Nejdůležitější je u ní snížit horečku a ošetřit vyrážky, aby přestaly nepříjemně svědit. Je ale víc než nutné chránit před nakažením těhotné ženy a dělat všechno pro to, aby ke kontaktu nemocného s nastávající maminkou vůbec nedošlo. Toto onemocnění může totiž představovat pro nenarozené děti velké riziko a může se ošklivě, někdy dokonce trvale podepsat na zdraví miminek.

Ačkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že zarděnky jsou téměř neškodné a není třeba se jich příliš obávat, není zrovna bezpečné se tohoto tvrzení striktně držet. Rozhodně není vhodné toto onemocnění podceňovat. I u něj totiž může dojít ke komplikacím a nikdo nemůže stoprocentně zaručit, že tyto komplikace nenastanou. I když jejich výskyt je spíše vzácný. Pokud nastanou, mívají podobu zánětu mozku nebo zánětu mozkových blan. Nemocný může mít poruchu krvetvorby. Tato porucha je však jen dočasná. Několik týdnu po uzdravení mohou ještě daného člověka potrápit bolesti nebo záněty kloubů. Největší nebezpečí, chcete-li komplikace, však číha na těhotné ženy, jak již bylo řečeno, respektive na jejich nenarozené dítě, především v prvním trimestru těhotenství. Stručně řečeno, čím dřív se matka nakazí, tím hůř. V takovém případě dítě onemocní tzv. vrozenými zarděnkami. Říká se jim tak, protože virus nakazí plod ještě v těle matky. Takto nemocné děti pak obvykle trpí poškozením sluchu, zraku (šedý zákal, poškození sítnice) nebo srdečními vadami. Jejich mozek může být nedostatečně vyvinutý a to může znamenat vznik psychomotorických vad.

Tyto typy vad bývají bohužel často zjištěny až po dlouhé době po narození dítěte. Z toho důvodu by měla každá nastávající maminka při sebemenším podezření, že by mohla být nemocná, okamžitě informovat lékaře a vše s ním včas řešit. Nejen těhotné ženy, ale i pacienty by měli lékaři varovat a nemocní, kteří touto chorobou trpí, by se měli od žen v jiném stavu držet co nejdál.

Nejúčinnější ochranou před zarděnkami je očkování. V České republice je již od roku 1982 možné nechat se preventivně očkovat. Dříve se tato možnost týkala dvanáctiletých dívek, ale od roku 1986 jí mohou využít všechny děti od dvou let. V dnešní době už existuje kombinované očkování proti zarděnkám, spalničkám a příušnicím najednou. Díky tomu jsou dnes zarděnky jednou ze vzácnějších nemocí. U žen se téměř nevyskytují. Spojeným státům se dokonce podařilo plošným očkováním viru onemocnění zcela zbavit společnost. Hůř jsou na tom opět rozvojové země, ve kterých často nebylo celoplošné preventivní očkovaní dosud zavedeno.

Dokud nebyly objeveny očkovací protilátky a nezačalo se s pravidelným očkováním, šířily se zarděnky epidemicky a najednou postihovaly velké množství obyvatel naší země. Vždyť ještě během posledních sto padesáti let si tato nemoc vyžádala až dvě stě tisíc lidských životů. Teprve v roce 1954 byl virus izolován a první vakcíny proti zarděnkám na světě začaly být vydávány až o děvět let později.

Buďme tedy rádi a vděční za to, že dnes nejsme proti této nemoci zcela bezbranní. Že pro nás už nepředstavuje takovou hrůzu, jakou musela být pro naše předky. A držme palce, aby se očkovací vakcína dostala i do těch zemí, kde na ni lidé zatím marně čekají. Aby i v těch nejzapadlejších a nejchudších koutech světa zachraňovala to nejvzácnější, lidský život.

Krystyna Kędziorová