Tuto skutečnost nejlépe dokumentují zkušenosti ze speciálně pedagogické péče o děti s DMO, kdy dochází k opožděnému nebo narušenému vývoji řeči. Děti s DMO potřebují průběžnou terapii řeči (logopedickou péči i orofaciální stimulaci) v raném období, předškolním i ve školním věku a případně ještě v dorostovém věku. Vývoj řeči u dětí s DMO závisí na celkovém tělesném stavu, na úrovni intelektu, na prostředí, ve kterém se dítě nachází, a také je ovlivněn výskytem dalších poškození (poruchy sluchu, epileptické záchvaty apod.). Poruchy řeči u dětí s vývojovým hybným postižením, zejména s DMO, lze rozdělit na (upraveno a doplněno podle Vítkové, 1999):

• symptomatické poruchy řeči, které vznikají jako symptom TP, tzn. že je postižena nejen hrubá motorika, ale také motorika řeči (např. dysartrie, popř. anartrie);
• poruchy řeči vznikající v důsledku nepřímého působení TP, tzn. že motoricky podmíněný deficit zkušeností může postihnout také řeč (např. poruchy porozumění řeči, malá aktivní slovní zásoba, opožděný vývoj řeči);
• poruchy řeči, které vznikají v důsledku sociálních podmínek dítěte s TP, tzn. že je zvláště postižena oblast sociální komunikace (zájem o komunikaci, příležitosti ke komunikaci, zkušenosti s komunikací atd.).

Dysartrie, anartrie, dyspraxie, apraxie...

Vyjdeme-li z konstatování, že u DMO jsou kromě svalů končetin, trupu a hlavy postiženy také svaly dýchací, žvýkací, polykací a mimické, dojdeme k závěru, že u každého dítěte s DMO je současně riziko vytvoření dysartrie, popř. anartrie. Kromě dysartrie, případně anartrie ohrožuje děti s DMO vznik:

• dyslalického syndromu, jehož příčinou může být   jak poškození řečového aparátu, tak oslabení fonematicko-akusticko-motorických spojení v důsledku nedostatečného vývoje fonematického sluchu a zvláště pak na základě ztížené kinestetické percepce (vnímání pohybu). Obtíže v oblasti kinesteze mohou vést k motorické alalii, neschopnosti spojovat hlásky;
• verbální dyspraxie, popř. apraxie. Zde je postižena schopnost získávat řečově-pohybové vzory, pamatovat si je a reprodukovat je.

Komunikační schopnosti OTP mohou být dále narušeny poruchami či postižením sluchu, negativně působícím na vývoj řeči, a deficity zkušeností, vedoucími ke kvantitativnímu a kvalitativnímu omezení slovní zásoby, a to   jak jejího aktivního používání, tak porozumění řeči (dochází k rozporu mezi „zvukovým obrazem“ slova a jeho skutečným obsahem, např. postižený slyší slova, pojmy, slovní spojení, ale nerozumí jim, neví, co znamenají, co si má pod slovem, označením představit, nechápe, o čem se mluví). V důsledku komunikačních nezdarů, vyvolávajících podráždění, bezmocnost, stres a nejistotu, se snižuje nabídka situací ke komunikaci, takže vytváření komunikačních forem je nakonec deficitní.

Negativními zkušenostmi tělesně postiženého dítěte v komunikačních situacích se postupně snižuje jeho zájem i snaha o komunikaci. Výsledkem je, že dítě má jen omezené možnosti dalšího vývoje a diferenciace (rozlišení) neverbálních a verbálních komunikačních prostředků. Při vstupu do školy se pak v první řadě často musí řešit podpora dítěte tak, aby mělo chuť komunikovat a tím se zlepšily jeho základní předpoklady k edukaci. Zbývá připomenout, že uvedené poruchy verbální komunikace mohou přetrvávat v dospělosti nebo se mohou vyskytnout mezi symptomy, resp. důsledky mnoha jiných onemocnění, poúrazových stavů či tělesných postižení – zejména nervových a nervosvalových.

Již zmíněná dysartrie a anartrie se dnes chápe jako porucha artikulace, která vzniká na základě zhoršené kontroly jemné motoriky řečových pohybů – jako následek poškození řečové motoriky regulujícího nervosvalového systému. Poškození postihuje řečovou motoriku v období, kdy řeč ještě není vytvořena. Dysartrie jako narušení, porucha artikulace je symptomem DMO a dochází při ní k retardaci či odchylce při vytváření řečově-motorických schopností v důsledku přetrvávající patologické reflexní aktivity, chybného řízení svalových funkcí a zvláště pak v důsledku poruchy reciproční inervace u chybějícího nebo narušeného kinestetického tvoření mluvního vzoru, jeho uchování a reprodukci.

Srozumitelnost může být ztížena zpomalením toku řeči nedostatečným diferencováním postavení a pohybu mluvidel, nekonstantním artikulačním postavením, dysfonickou nápadností nebo nadměrnou huhňavostí. Anartrie představuje nejtěžší výrazový stupeň dysartrické poruchy. Projevuje se neschopností k verbální komunikaci. Mohou být vysloveny jen stejné, hrdelní, neartikulované hlásky. Terapie dysartrie nepředstavuje žádnou izolovanou činnost, ale probíhá v souvislosti s podporou dalších oblastí dětského vývoje, jako je podpora motoriky, vnímání (včetně kognitivních procesů), stejně jako vytváření sociálního chování.

Specifická terapeutická práce s dětmi s dysartrií vyžaduje speciální logopedické vzdělání. Výsledkem podpory takového dítěte má být jeho komunikativní kompetence. Dítě má být schopné rovnoprávně se účastnit komunikačního procesu. V této souvislosti realizujeme terapii zaměřenou na normalizaci tonusu (svalového napětí) a nácvik automatických reakcí, převedení těchto reakcí do pohybů, které mohou být ovládány vůlí až k poslednímu stupni, kdy dítě dospěje k normálním pohybům bez cizí pomoci.

Předpokladem pro terapii řeči je utlumení přetrvávajících reflexů, abychom zabránili převládnutí patologických vzorů chování a abnormálnímu tonusu na trupu a končetinách, dýchacích svalech i svalech hlasivek. Terapie dysartrie může následovat až po fyzioterapeutické fázi. Jako příklad lze uvést situaci dítěte, kdy nadměrný záklon hlavy brání normálnímu pohybu dolní čelisti a jazyka. Pro dítě je nejprve třeba nalézt pozici, která utlumí reflexní držení a záklon uvolní, pak je možné začít s řečovou terapií.

Jaké nesnáze či omezení může lidem s TP přinášet   jak jejich narušená komunikační schopnost, tak absence přirozených komunikačních kontaktů?

U jedinců s TP, u kterých je závažně postižena hlasitá řeč nebo vůbec nemluví, spočívá problém v tom, že se obvykle (  pokud nejde o kombinaci TP s těžkou mentální retardací) informace přijímají, dekódují, zpracovávají, kódují se myšlenky pro zaslání informací, informace jsou také jednoduchým hlasitým vyjádřením s pomocí gest a mimiky zaslány, avšak komunikující partner jim nerozumí. Komunikační proces je neúplný. Protože u OTP může být narušena pohybovým postižením také mimika a gestikulace, nelze touto cestou spolehlivě napomoci k dekódování sdělovaného.

V těchto případech se uplatňují alternativní komunikační formy, které mohou nahradit hlasitou řeč. Rozeznáváme Augmentativní komunikační systémy, jež podporují už existující komunikační schopnosti, které však nestačí k dorozumění, usnadňují porozumění řeči i vlastní vyjadřování. Příkladem může být komunikační systém Makaton využívající manuální znaky doplněné mluvenou řečí a symboly. K alternativním komunikačním metodám patří také Metoda facilitované komunikace (založená na fyzické podpoře horní končetiny postiženého), využití piktogramů (u jedinců s tělesnými a mentálními potížemi) nebo Komunikačního systému Bliss (slouží např. k dorozumění s nemluvícími, např. s pacienty po mozkové mrtvici, lidmi po těžkých traumatech CNS).

Zdroj: Doc. PaedDr. Mgr. Jan Michalík, Ph.D. a kol., Zdravotní postižení a pomáhající profese, vydalo nakladatelství Portál, 2011