Pořizování poslední vůle mají nevidomí konečně o něco snazší

Poměrně brzy poté, kdy bylo přijato platné znění občanského zákoníku, zjistili jsme, že se nepříjemně zkomplikovala možnost nevidomých pořizovat závěť, tedy právním jazykem řečeno „testovat“.

Již z předcházejícího občanského zákoníku jsme znali ustanovení, které říkalo, že:

„Osoby nevidomé mohou projevit poslední vůli též před třemi současně přítomnými svědky v listině, která musí být přečtena.“

Toto ustanovení však platilo pro případ, kdy nevidomý poslední vůli projevoval „soukromě“, tedy bez přítomnosti notáře. Nový občanský zákoník však stanovil, že i pro projev poslední vůle veřejnou listinou (tedy obvykle formou notářského zápisu) se ustanovení o třech svědcích použije obdobně, což v podstatě znamenalo, že i když nevidomý půjde testovat k notáři, musí si s sebou přivést tři svědky, na něž navíc občanský zákoník klade další podmínky; nesmí jít o osoby, které by měly na úkonu nějaký zájem, např. nesmí jít o ty, kdo by dle projevované vůle po budoucím zůstaviteli měly něco dědit. Deklarovaným účelem takové úpravy byla pochopitelně ochrana nevidomých, ale fakticky to přineslo výrazné znesvobodnění a zkomplikování možnosti nevidomých rozhodovat o tom, co se má dít s jejich majetkem po smrti.

SONS proto ve spolupráci s Vládním výborem zdravotně postižených občanů několikrát v rámci meziresortního řízení, v němž se připomínkovaly předpisy novelizující občanský zákoník, poukazovala na negativní dopad této úpravy na naši komunitu. Navrhovali jsme takové legislativní řešení, které by testování za notářské asistence podřadilo do režimu, v jakém mají nevidomí možnost běžně písemně jednat.

I přes signály o tom, že tato naše připomínka bude vzata v potaz, trvalo několik let, než k novelizaci příslušného ustanovení došlo.

Stalo se tak až na sklonku minulého roku zákonem č. 460/2016 Sb,  jehož účinnost nastane 27. února 2017.

Naše připomínka však byla akceptována pouze částečně. Vypuštěno bylo ustanovení, které nutilo nevidomé, aby si s sebou k notáři přivedli tři svědky, ovšem testování formou veřejné listiny nebylo podřazeno do režimu platného pro běžné písemné jednání nevidomých. Z toho plyne, že na testování před notářem se uplatní ustanovení o zhotovování veřejné listiny upravená notářským řádem (z. č. 358/1992 SB., ve znění pozdějších předpisů). Konkrétně § 65:
„(1) Je-li účastníkem někdo, kdo neumí nebo nemůže číst nebo psát, může notář sepsat notářský zápis pouze za účasti dvou svědků úkonu. Tito svědci musí být přítomni při projevu účastníka o tom, co má být pojato do notářského zápisu a při předčítání notářského zápisu a jeho schválení tím účastníkem, v jehož zájmu byli přítomni.
(2) Postup podle odstavce 1 není třeba, jestliže má tento účastník schopnost seznámit se s obsahem právního jednání s pomocí přístrojů nebo speciálních pomůcek a je schopen se vlastnoručně podepsat.“

Můžeme tak říci, že jsme se nyní vrátili k právnímu stavu platnému před přijetím nového občanského zákoníku, poukázat lze na drobný problém, který s sebou může nést úprava v notářském řádu, tedy že nevidomý člověk, který nebude schopen se u notáře seznámit s obsahem závěti „s pomocí přístrojů nebo speciálních pomůcek“, nemá možnost, na rozdíl od jiných právních jednání v písemné formě, se s listinou seznámit s pomocí osoby, kterou si sám zvolí. V takovém případě bude k úkonu potřebovat dva svědky.

Daň z nabytí nemovitých věcí

Na začátku si neodpustím pro laiky nepodstatnou, pro ty, kdo se trochu zabývají právem, zajímavou informaci, že tento institut je upraven předpisem zvláštní právní formy, nikoli zákonem nebo nějakým běžným podzákonným předpisem, nýbrž zákonným opatřením senátu. To bylo zapříčiněno politickou situací, v níž tento předpis vznikal, ale nyní již pojďme k věcem podstatnějším.
Až do 31. října roku 2016 totiž platilo poměrně složité  pravidlo, kdo je vlastně daňovým poplatníkem (tedy osobou, která je povinna daň zaplatit). Zjednodušeně lze říci, že při prodeji nemovitosti si mohly strany smluvně upravit, kdo daňovým poplatníkem bude. Po tomto datu již platí jednoznačné pravidlo:

„Poplatníkem daně z nabytí nemovitých věcí je nabyvatel vlastnického práva k nemovité věci.“ Nabyvatelem je ten, kdo bude např. v kupní smlouvě zpravidla nazýván kupujícím.

To v praxi znamená, že již nemá smysl daň zahrnovat do kupní ceny nemovitosti, kupující s ní musí počítat jako s dalším nákladem.

Aby se nabytí vlastnického práva stalo předmětem daně, musí jít o nabytí úplatné, z čehož plyne, že při darování ani dědění se tato daň neplatí.

Předmětem daně je (opět trochu zjednodušuji) úplatné nabytí vlastnického práva k pozemku, stavbě nebo jednotce (bytu), ale taktéž nabytí spoluvlastnického podílu na uvedených nemovitostech.

Určení základu daně neboli částky, z níž se bude daň vypočítávat, je poměrně složité, ale pro naše účely lze říci, že poplatník zaplatí zálohu na daň ve výši 4 % z ceny, za níž vlastnické právo k nemovitosti získal. Do přílohy daňového přiznání, které je třeba podat do konce třetího kalendářního měsíce od zapsání nového vlastníka do katastru nemovitých věcí, se zapíší údaje o nemovitosti (velikost, druh, poloha, účel, stav, stáří, vybavení a stavebně technické parametry). Z těchto údajů příslušný finanční úřad vyjde při výpočtu tzv. směrné hodnoty. Pokud by sjednaná cena, z níž byla záloha na daň vypočtena a zaplacena, byla o 25 % nižší neež směrná hodnota, pak finanční úřad stanoví novou daň a poplatník musí doplatit rozdíl mezi zaplacenou zálohou a finančním úřadem stanovenou daní.

U této daně není žádné osvobození či sleva, na niž by měly nárok osoby z důvodu zdravotního postižení.

Daň z nemovitých věcí

A když už jsme si řekli o dani, která nás čeká v případě, že budeme nemovitost kupovat, pojďme si popsat daň, která nás bude připravovat o část našich příjmů každoročně po dobu, kdy budeme onu nemovitost vlastnit. Jde o daň z nemovitých věcí upravenou zákonem č. 338/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Jedná se o daň z pozemků, staveb či jednotek (bytů).

Daň z pozemků

Této dani se podrobněji věnovat nebudeme, uveďme jen tři informace:

1. Poplatníkem daně je vlastník pozemku.
2. Daň z pozemku se neplatí z pozemků pod budovami – a to ani v případě, že tyto budovy dani nepodléhají.
3. Od daně jsou osvobozeny pozemky tvořící jeden funkční celek se zdanitelnou stavbou, která je budovou, nebo se zdanitelnou jednotkou ve vlastnictví obecně prospěšných společností, spolků, odborových organizací, organizací zaměstnavatelů, mezinárodních odborových organizací a jejich pobočných organizací,

Daň ze staveb a jednotek

Daňovými poplatníky jsou zde vlastníci staveb a jednotek (bytů).
Z osvobození z daně ze staveb a jednotek uveďme ta, která mohou být pro naši komunitu zajímavá:

1. zdanitelné stavby, které jsou budovou, nebo zdanitelné jednotky ve vlastnictví obecně prospěšných společností, spolků, odborových organizací, organizací zaměstnavatelů, mezinárodních odborových organizací a jejich pobočných organizací,
2. zdanitelné stavby nebo zdanitelné jednotky sloužící
   1. zařízením sociálních služeb,
   2. fundaci nebo ústavu k jimi vykonávané veřejně prospěšné činnosti,
   3. spolkům zdravotně postižených občanů,
3. zdanitelné stavby, které jsou budovou obytného domu, nebo zdanitelné jednotky ve vlastnictví držitele průkazu ZTP nebo ZTP/P, který je příjemcem příspěvku na živobytí nebo je osobou společně posuzovanou s příjemcem příspěvku na živobytí, a to v rozsahu, v jakém slouží k jejich trvalému bydlení,
4. zdanitelné stavby, které jsou budovou pro rodinnou rekreaci a jsou ve vlastnictví
   1. držitele průkazu ZTP, který je buď příjemcem příspěvku na živobytí nebo osobou společně posuzovanou s příjemcem příspěvku na živobytí, nebo
   2. držitele průkazu ZTP/P,

Protože výčet výše uvedených osvobození je relativně obsáhlý, pokusím se předejít případným dotazům, jež tato osvobození obvykle vyvolávají, následujícím dovětkem:
Osoby, které nemají nárok na příspěvek na živobytí, jsou „toliko“ držiteli průkazu ZTP/P, jsou osvobozeny od daně z nemovitých věcí pouze tehdy, jsou-li vlastníky staveb určených pro rodinnou rekreaci, nikoli staveb sloužících k trvalému bydlení.

Daňové přiznání

Daňové přiznání k dani z věcí nemovitých je třeba podávat tehdy, pokud došlo ve vlastnictví ke změně. Tedy např. při změně vlastníka, změny účelu stavby, přístavbě, atp. Pro daňovou povinnost je podstatné vlastnictví nemovitosti k 1. lednu roku, za který se daň platí. Toto daňové přiznání je třeba podat vždy do konce ledna příslušného kalendářního roku. Pokud tedy někdo ze čtenářů zakoupil nemovitost během roku 2016 a do konce ledna roku 2017 daňové přiznání nepodal, nechť tak ve vlastním zájmu učiní co nejdříve, i tak již bude mít problém vyhnout se pokutě za opožděné daňové přiznání.

Pro všechny ostatní, kteří již daňové přiznání v minulosti podali, bohatě postačí, když počkají na předepsání daně příslušným finančním úřadem, a daň poté do konce května zaplatí.

Vypočítání daně z věcí nemovitých je dosti náročné, roli hrají mnohé koeficienty, doporučuji v této věci požádat o asistenci příslušného pracovníka finančního úřadu.

Luboš Zajíc