Spisovatelka Anna Novotná s publicistkou a fotografkou Kateřinou Sýsovou vyzpovídaly patnáct
současných zámeckých pánů, kteří koupili ruiny rozpadajících se sídel s úmyslem je zachránit a předat dalším generacím.

Pro novodobé vlastníky se zchátralé zámky staly snem i výzvou, představující léta neúnavné práce, finanční zátěž s rizikem insolvence, jednání s úřady, ale také sžívání se s místními obyvateli, kteří je mají sice za blázny, ale fandí jim, anebo naopak za boháče, jimž někteří závidí.

Do náročného úkolu obnovit polorozpadlý zámek, který jim uhranul, se kromě několika odvážných jednotlivců většinou pouštějí manželé, jako například Markéta a Pavel Kavinkovi z Rtišovic. Paní Markéta přiznává, že koupi nakloněna nebyla, neboť měli malé děti, ale nakonec podlehla. „Nejdříve jsme se probíjeli mačetami přes nádvoří, abychom se vůbec dostali k baráku, pak z něj vyhazovali suť jak diví, ale děti na tohle období mají úžasné vzpomínky. Hrabaly se v suti, spali jsme ve vojenských stanech na nádvoří.“ Podobně líčí první dojmy i další, velmi různorodí zámečtí páni, kteří měli k uskutečnění bohulibého cíle většinou mnohem více nadšení a elánu než peněz. Kromě důvodu, proč nemovitost koupili, odpovídají na množství otázek, zmiňují minulost zámků i bývalých majitelů, překonávání těžkostí, zejména však sdílejí radost a uspokojení, když opravenou památku otevřou veřejnosti. Jaromír Polák z Úsobí přiznává, že zámek koupil z mladické nerozvážnosti, když bydlel v nevelkém bytě se třemi syny. Poškozenou stavbu se mu podařilo i s parkem opravit a oživit tak, že se sem návštěvníci rádi vracejí. Ví totiž, že „Když se lidi dostanou do hezkého prostředí, chovají se jinak.“

Jiří Češka, majitel zámku ve Zbenicích, s nadsázkou říká „Už mě nebavilo platit nájem, tak jsem si koupil zámek.“ Při rekonstrukci poznal, že „Zámek, ten vás vychová! Ten z vás udělá úplně jinýho člověka.“ Vnímá, jak k němu promlouvá „obnaženými cihlami a kameny s tesknými zbytky paměti na renesanční štukaturu.“

V mnohém jsou si osudy zpustlých zámků a hradů podobné. Poté, co je původní majitelé museli zejména po válce opustit, sloužily jako učiliště, výchovné ústavy, využívala je i zemědělská družstva, jak vzpomíná Petr Němec z Luhova „To víte, z barokního sekretáře udělali králíkárnu a tak podobně…“  K devastaci zámků ale nedocházelo jen v době socialismu. Mnohým zpečetila osud divoká privatizace po roce 1989, kdy nový majitel nechal sídlo chátrat a rozkrádat.  

Výpovědi dotazovaných jsou upřímné a otevřené, i když se týkají citlivých a osobních témat. Ani jeden z nich svého rozhodnutí nelituje, každý bere záchranu památky zodpovědně. Po létech usilovné práce a odříkání navracejí zámkům bývalou krásu a vnášejí do nich život pořádáním akcí nebo nabídkou ubytování v nádherném prostředí i přírodě.

Autorky se výborně zhostily záměru přiblížit život, strasti i radosti obdivuhodných lidí se smělou vizí zanechat po sobě obnovené kulturní dědictví našich předků i pro další věky.

Reprezentativní kniha upoutá i grafickou úpravou s množstvím celostránkových barevných fotografií.