Vášnivá motorkářka Dominika Gawliczková již v devatenácti letech projela v sedle motorky Evropu. Na malém skútru pak cestovala rok Jižní Amerikou a v roce 2019 se na motocyklu Honda vydala po Japonsku.
Pro Zemi vycházejícího slunce se rozhodla spontánně, když se učila japonštinu. Po roce výuky, ve svých dvaceti šesti letech, se vydala do Japonska poznávat přírodní krásy i ochotné a vstřícné lidi, jejichž kultura a zvyky se od toho, co dosud znala, výrazně odlišují. Jakmile se ocitla na japonské půdě, připadala si jako na jiné planetě, tolik se realita lišila od jejích představ.

Zážitky z cest, poznávání nových lidí i neočekávané situace líčí s nadhledem, s humorem, a natolik autenticky a vnímavě, že čtenář má pocit, jako by cestoval spolu s ní. Dominika měla předem danou trasu, zároveň však přijímala vše, co jí zdvořilí a přátelští Japonci nabízeli k poznání. Dávala přednost krajině a pozoruhodnostem spíše na okraji zájmu turistů a chtěla poznat skutečný život Japonců se vším, co obnáší. Přiznává, že zde zažila „největší kulturní šok svého života“. V zemi technických zázraků ji překvapilo, že zdaleka ne všichni mají doma počítač, a není ani samozřejmostí jako třeba u nás platba kartou a další odlišnosti. Navzdory moderní době se zde stále dodržují staleté tradice, pevně dané role mužů i žen a to jak v kariérním postupu, tak v rodinném soužití. Zprvu ji některé zvyky překvapily, jako například používání WC, zapovězené smrkání na veřejnosti, či naopak běžné srkání při jídle, jízda vlevo anebo striktní dodržování předpisů, ale brzy si zvykla, stejně jako na japonskou kuchyni, v níž se pro Evropana vyskytují nezvyklé chutě pokrmů či konzumace syrového kuřecího a rybího masa. Oblibu Japonců v koupelích pochopila hned poté, co ji s radostí zažívala v horké lázni bazénku společně s místními stařenkami.

Díky panu Minatovi, u něhož určitý čas bydlela v rjókanu (japonský ubytovací hostinec), poznala běžný život v Japonsku a seznámila se s mnoha zajímavými lidmi, kteří ji vřele vítali i ochotně pomáhali. Její cestu propagovala přední japonská televizní stanice a o Češce Dominice se záhy dozvědělo mnoho lidí, kteří jí fandili. Dostávala se i do nebezpečných a neobvyklých situací, bohužel i do nemocnice, ale vždy ji to obohatilo o další zkušenosti. Japonsko si rychle zamilovala. Překvapila ji pohostinnost, přátelskost a vřelost, s jakou ji všichni přijímali. Rozdílnost tradic a pravidel jejich i naší kultury ji podněcovala k úvahám, která z nich má vlastně správný přístup k životu. Zamýšlela se i nad smyslem množství zákazů, které zřídkakdy dokážou Japonci zdůvodnit. „Nejsem s to posoudit, jestli je to špatně. N začátku snad, teď čím dál tím míň. Lidé jsou tu šťastní, nebo tak alespoň působí, a ledacos tady funguje lépe než u nás. Kdybych se sem nyní měla přestěhovat, bojovala bych snad se vším, mnohé mi nedává smysl. Ale kdybych se tu narodila? Co si budu nalhávat, asi bych byla příkladnou Japonkou. Možná někým dočista jiným, než jsem teď.“

Zemi, kterou na rozdíl od ostatních, si Dominika poprvé na sto procent užívala, představuje čtenářům přitažlivě a poutavě, její vyprávění má spád a dynamiku. Zážitky z dlouhé a nevšední cesty doplňuje fotografiemi i názornou mapou s vyznačením 9 531 km dlouhé trasy, kterou za sedm měsíců projela. Obdivuhodný výkon na drobnou mladou dívku!

Dana Vondrášková