eSeznam.cz

Italové protestují na internetu proti kastě nedotknutelných poslanců, jejichž výhody jsou všem trnem v oku. Podle zaměstnaneckého svazu Confindustria činí daňové úniky 120 miliard eur ročně.

V italském listu La Stampa okomentoval hlavní ekonom Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) Pier Carlo Padoan další úsporný plán jako promarněnou příležitost. Pánu bývá vytýkáno právě to, že jde jen po lidech, co již nyní řádně platí daně, a nikoliv po šedé a černé zóně ekonomiky. Právě proto se odbory rozhodly pro vyhlášení generální stávky, jejíž termín konání bude dojednán na mimořádném zasedání odborů 23. srpna.

Nespokojenost je i s návrhem zvýšit z příjmů nad 90 000 eur ročně a navíc toto opatření nazývat solidární daní. V tom se odboráři shodují i s ekonomy a představiteli firem, že to je demotivační cesta a že lépe by bylo zdanit majetek bohatých. Takové opatření by podle jejich názoru postihlo i daňové podvodníky. Podle vedoucí svazu Confindustria Emmy Marcegagliové by nový systém mohl vést manažery k odchodu do zahraničí. Kritizuje i daň, kterou budou muset platit velké firmy v energetickém sektoru. Naopak navrhuje zvýšit daň z přidané hodnoty a přehodnotit systém předčasných odchodů do důchodu a tím srovnat výdaje na penze s průměrem eurozóny.

Pro deník Il Messaggero se k úsporám vyjádřil i francouzský ekonom Jean-Paul Fitoussi: „Itálie je jako hlavní představitel řecké tragédie: donucena učinit věci, které jsou zbytečné a škodlivé v dlouhodobém horizontu, ale nezbytné pro přežití v krátkodobém horizontu.“ Nyní má parlament Itálie 60 dní na schválení a případné změny v navrhovaných zákonech.

Známý komentátor Financial Times Wolfgang Münchau zastává názor, že jde o systémovou krizi měnové unie, která odmítá být fiskální unií. Podle něj toto odkládání řešení, tedy nezavedení fiskální unie znamená pro eurozónu kolaps. Podle mého názoru občané eurozóny nedali svým politikům mandát k zavedení fiskální unie a je velmi sporné, zda by mohl takové kroky svým nálezem podpořit například ústavní soud v Německu a dost možná i jinde. Dovoluji si tvrdit, že rozpad eurozóny již dávno není politická a finanční „sázka“ 50:50. Problém totiž není v tom, že politici nestíhají vývoj a jsou nezodpovědní až nyní. Podstatou problému je podle mne skutečnost, že velmi lehkovážní, uspěchaní a nezodpovědní byli politici již při zakládání eurozóny. Domnívám se totiž, že tu tehdejší lehkovážnost a nezodpovědnost již teď žádný „záchvat“ uvědomění si zodpovědnosti nezachrání. Už vůbec to podle mne nemá šanci na úspěch proto, že politici mohou nabídnout na obranu proti „zlému trhu“ jen vysypané a soustavně se dále zadlužující státní pokladny, které je nutné co chvíli refinancovat a to opět na dluh.

Vzhledem k nedokonalým a chybějícím pravidlům eurozóny se domnívám, že čas na řešení nebyl ani před rokem. Nejvíce je mi blízký názor Pavla Kohouta z Partners, že společný dluhopis by nic nevyřešil, jen by se problémy eurozóny začaly podobat více těm, jež mají USA. Plán „D“ eurozóny tedy devalvace, default (bankrot) je sice nehezkou a velmi průšvihovou záležitostí, která nutně ovlivní život každého z nás, ale podle mne se jedná o neodvratitelnou záležitost. V podstatě se diskutuje a řeší už jen vhodný čas a nejvhodnější podoba této události. Ani politicky to nebude nic hezkého, a občané národů, jež se donedávna vezli na vzestupné vlně zvyšující se životní úrovně, budou nutně vystaveni pokušení obvinit ty druhé ze ztráty úspor na důchod či snižující se životní úrovně a ořezávání sociálních jistot. Dokonce se nedomnívám, že by před možným nástupem diktatur ochránil Evropu dosažený technický nebo humanitní pokrok. Pokud totiž podle mne nemůžeme vznik eurozóny označit za rozumný evoluční pokus o integraci, těžko teď spasíme tehdejší selhání „elit“ nějakými apely na nutnost klidných evolučních kroků nápravy. Domnívám se, že poměrně málo občanů například v Německu, Francii či třeba na Slovensku bude ochotno politicky a finančně zbankrotovaný projekt měnové integrace podporovat na úkor vlastních peněženek a životní úrovně. A v žádném případě se tak nestane bez mezinárodních animozit, které leckde v názorech občanů například Německa či Slovenska probublávají a to v podstatě oprávněně již nyní.

15.8.2011, Tomáš Pilař, Liberec