eSeznam.cz

Jenom Řecko vyprodukovalo za rok 2009 deficit 36 miliard eur, za rok 2010 deficit 24 miliard eur, a letos jsou někde u 10 miliard za první pololetí. Vzhledem k tomu, že ani vlády, jimž integrace Evropy nejvíce vyhovuje a je jejich největší politickou kartou, tedy Německa a Francie, jsou značně zadluženy v poměru 83% HDP v prvním případě a 84% v případě druhém, nedá se očekávat, že by se dluhové problémy eurozóny v dohledné nějak vytratily. „Motory“ evropského růstu a integrace Evropy nebudou schopny za sebou táhnout cokoliv, pokud navíc náklad v podobě procent a pojistek nezáleží vůbec na nich.

Celý ten bezbřehý morální hazard politických lží se nyní ve světle možné další světově klesající poptávky slévá do jednoho hlasu. Škrtat, škrtat a škrtat. Můžeme se podívat, jak se mají lidé ve státě eurozóny, jenž v podstatě zbankrotoval a kde se škrtá nejvíce. Průměrný plat v přebujelém státním sektoru Řecka který byl do začátku dluhové krize 1 400 eur, se snížil v rozsahu 10 – 20% , tedy mezi 140 až 280 eury. Například učitelka s daňovými úlevami na 3 nezletilé děti měla původní plat 1 300 eur, přišla o 15% a počítá, že druhý úsporný balíček škrtů ji připraví o dalších 20% platu. Starobní důchodce ve věku 52 let měl plat 1 881 eur, měl dostat důchod 2 500 eur, povšimněte si že důchod je vyšší než plat + dostal 50 000 eur odchodného, již přišel o dvě „měsíční“ platby třináctého a čtrnáctého důchodu a je dost možné, že v rámci dalších škrtů přijde ještě i o nějakou další důchodovou splátku. Nejvíce sice na prvních škrtech tratili ti, jež jsou již ve starobním důchodu a ještě jim není 60 let a dále ti, jež měli důchod nad 1 700 euro měsíčně. Statisticky však 80% důchodců v Řecku bere důchod mezi 600 až 800 eur měsíčně. Nemohu však souhlasit s tím, že někteří důchodci v Řecku se domnívají, že výše „vybojovaných“ důchodů je spravedlivá a nyní je na seniorech i dalších občanech Řecka prováděn nějaký zvrácený ekonomický experiment.

Podpora nezaměstnaného technika, jenž brával 1 800 euro, je nyní 1 400 eur, což vzhledem k tomu, že v Řecku byla například do nedávna jedna z nejnižších cen např. dovážených automobilů Škoda, není zrovna málo. Ceny základních věcí každodenní spotřeby však nyní i díky daním stoupají vzhůru. Nezaměstnanost v zemi je vyšší než 15% a vzhledem k nižší koupěschopné poptávce klesly obraty maloobchodům o 20 až 40%. Mladí lidé po vysoké škole z důvodu nemožnosti sehnat práci nevidí jinou perspektivu než emigraci ze země. Soukromý sektor služeb přežívá i proto, že neodhadnutelné procento výdělků není přiznáváno a daněno. Ve větších městech tak lze snadno potkat soukromníky, jež daňovému úřadu přiznávají 10 000 euro v již zaplacených vozech za pětinásobek této sumy. Občané kolébky evropské demokracie však nevěří ve změnu, neboť účinné mechanizmy kontroly zatím nefungují a všichni se domnívají, že to tak zůstane.

Asistentkám malých firem klesl plat až o 20% z 1 000 na 800 eur, někdy však také zároveň se snížením délky pracovního úvazku. Tyto ženy jsou roztrpčeny z toho, že si stát nedokáže došlápnout na neplatiče daní a více zdanit nejbohatší vrstvy. Majitelé firem, jež dodávají zboží státnímu sektoru, stojí a padají s nízkou platební morálkou státních firem, neboť se platby opožďují až o 2 roky, mezitím však podnikatel už musel dávno odvést daně z peněz, které nemá. Privatizace, jež má z části pomoci ekonomice Řecka, má probíhat tempem, jemuž nikdo ze soudných v celé Evropě ani v Řecku prostě nevěří. Je velmi divné, pokud byť „selektivně“ bankrotuje stát, jenž patří s 19 000 eury HDP na hlavu mezi 30 nejbohatších zemí na světě. Zároveň je těžké posuzovat z Čech jako hranici chudoby 1 700 euro, jež je v Řecku limitem chudoby pro čtyřčlennou rodinu. Pro OZP u nás není dobrým signálem fungování EU a EMU ani to, že většina lidí pod touto hranicí jsou právě důchodci.

Proto, že Řecku, Portugalsku a Irsku byly slíbeny netržně nízké úrokové marže, hlad po zisku se u investorů nyní zřejmě soustředí na úroky a CDS Španělska a Itálie. Kromě toho, že většina států Evropy není schopna vycházet se svými penězi, aniž by se zadlužovala, má totiž jak ona tak i celý západní svět ještě jeden podle mne zásadní problém. Tím je skutečnost, že největší podnikatelské efektivity se už dlouhou dobu dosahuje ve finančním sektoru spekulacemi a nikoliv třeba průmyslovou a zemědělskou výrobou či službami. Osobně nevidím z každoročních deficitů a obrovského zadlužení pro Evropu a USA jinou cestu než inflaci. Ta, pokud by překročila určitou mez, bude velmi nepříjemná zejména pro lidi, jež svými příjmy plně závisí na státu jako OZP a starobní důchodci. Je však již téměř nemyslitelné, aby jak USA tak EU a hlavně eurozóna z dluhové krize takzvaně hospodářsky vyrostly růstem například 7% HDP, nutným po poměrně dlouhou dobu.

Tomáš Pilař, 28.7.2011, Liberec