Na co je dnes světu Mezinárodní měnový fond?
P
řed čtyřmi lety se zdál být Mezinárodní měnový fond nepotřebnou a přežitou organizací. I přes to, že nedokázal předpovědět krizi, nyní se zviditelňuje jejím řešením a na problémech v podstatě vydělává. Protože pomáhá zemím před bankrotem jen za velmi tvrdých podmínek, získává tím i nemalý vliv přímo na chod ekonomik zachraňovaných států. Proto však MMF založen nebyl. Měl dohlížet na mezinárodní systém měnových kurzů.
To se dnes neděje a tak třeba FEDu nebrání vůbec nic v kvantitativním uvolňování 3, později 4 a možná do nekonečna, nebo ECB v podstatě „tvrdit“, že dluhopisy Řecka jsou stejně cenné jako dluhopisy Německa. To podle mého názoru vede k matení hodnoty měn, v těchto případech tedy zejména dolaru a eura. Podle ekonoma, předsedy strany Svobodných občanů a bývalého ředitele Centra pro ekonomiku a politiku Petra Macha: „Mezinárodní měnový fond je gigantický stroj na morální hazard. Vlády by se při vystavení soukromým věřitelům musely chovat ve svém zadlužování obezřetněji. Fond jim však půjčuje jako světový věřitel poslední instance.“
O tom, že například první záchranný úvěrový balíček Řecku nezafungoval správně a ani nemohl, ví dnes už téměř každý. Pozorný čtenář asi nezapomene na slova bývalé francouzské ministryně financí Christine Lagardeové, nyní nové šéfky MMF o tom, že integrace Evropy a řešení problémů eurozóny je takové vzrušující dobrodružství. Prezident Václav Klaus zase varuje, že MMF nenese žádnou ani politickou zodpovědnost za fungování svých doporučení.
Kroky vlád států eurozóny, které MMF svou úvěrovou záchranou posvěcuje, nemají podle mnoha ekonomů žádné ekonomicky ospravedlnitelné opodstatnění a jsou motivovány politicky. Morální hazard tím podle mého názoru chrání finance pouze některých úzkých skupin obyvatel na úkor zadlužování budoucích daňových odvodů v jednotlivých státech. Eurozóna se nechová jako měnová unie a ve své podstatě ani měnovou unií není. MMF by tedy neměl tuto politickou fikci nijak protěžovat, ale nechat ji, ať se pravda plně ukáže na finančních trzích.
Mezinárodní měnový fond navíc nezvládá dobře ani funkci samozvaného analytického poradního orgánu. Například nebyl schopen odlišit ekonomický vývoj v jednotlivých zemích střední Evropy. Mojmír Hampl, viceguvernér České národní banky oprávněně kritizoval MMF za to, že přejal bez ověřování statistiky Banky pro mezinárodní platby o zahraničním zadlužení finančních institucí ve východní Evropě. Špatný analytický výpočet podle nesprávných dat pak hodil Českou republiku a Polsko do stejně rizikové skupiny spolu s Maďarskem. Tím MMF jednoznačně zhoršil nástup krize ve střední Evropě, ale i přes to právě Polsko a Česko byly jedněmi z nejstabilnějších zemí v Evropě. MMF není schopen varovat a zřejmě ani zaznamenat problémy na rozhodujících trzích velkých zemí, jako tomu bylo v případě hypoteční krize v USA, dokonce ani upozornit na to, že se na finančních trzích za drobné pojišťují nepojistitelná rizika. To vedlo ve svém důsledku ke globální krizi po té, co musela být zachraňována pojišťovna AIG.
Fond nedokázal předpovědět ani měnovou krizi v Thajsku 1997, která odstartovala asijskou měnovou krizi. Ještě několik měsíců před počátkem krize dokonce východoasijské země chválil za hospodářský růst. Později však kritizoval vlády tamních zemí za hluboká makroekonomická a finančně politická selhání.
Totální selhání své činnosti předvedl MMF v případě Argentiny. Argentina měla být MMF varována před svou politikou fixního kurzu k Americkému dolaru. Mezinárodní měnový fond naopak ještě podporoval tento systém, i když každému muselo být jasné, že není možné takto měnově zafixovat dvě země s absolutně odlišnou hospodářskou výkonností. Argentina následně nedokázala řešit narůstající obrovský deficit platební bilance a své zahraniční zadlužení. Země se dostala do bankrotového stavu. Fakticky musela omezit přístup občanům k vlastním penězům uloženým v bankách, čímž zemi dovedla jednak k omezení ekonomických a lidských práv občanů a v druhé řadě k tomu, že se více jak 65% obyvatel propadlo pod hranici chudoby.
Přitom právě o ekonomickou pravdivost a vypovídací hodnotu směnných kurzů by se podle mne měl MMF především starat a vyplývá to jednoznačně i z jeho názvu. Občan kterékoliv země planety má podle mne právo se oprávněně domnívat, že MMF je na světě proto aby ohlídal a včas upozorňoval země na nutnost devalvace či revalvace měny. Špatné rady ohledně zvýšení daní Argentině bych zahrnul právě pod chyby a nedostatečnost odbornosti u analýz a nulovou zodpovědnost za stav jednotlivých zemí.
Ani půjčky poskytované MMF většinou neřeší situaci a nemohu souhlasit ani s názorem některých ekonomů, že jde o udržování ekonomických pacientů v umělém spánku. Domnívám se, že je to spíše povolenka k odkladu řešení opravdových problémů pro politiky. Ti si mohou mezitím v rámci některého narychle svolaného summitu eurozóny blahopřát, jak dluhovou krizi zase odsunuli a zaplatili na dluh z budoucích peněz daňových poplatníků. V konečném důsledku pak účast MMF na půjčkách vede k politické podpoře zcela nesprávných ekonomických rozhodnutí, která jsou navíc uskutečňována bez mandátu od občanů a na jejich úkor. Je hezké mít politickou vizi, pokud za ni neponesu odpovědnost. MMF, pokud by chtěl v této době dostát svému jménu, by měl varovat svět a administrativu USA spolu s FEDem a následně i EU, eurozónu a ECB, že neoprávněně „tisknou“ další v podstatě pouze spekulační peníze, zadlužují občany svých zemí a v podstatě i vytvářejí tlak na devalvaci svých měn prostřednictvím nutné budoucí inflace.
Tomáš Pilař, 13.7.2011, Liberec













