eSeznam.cz

Zájemci ale mohou být mladší i starší, od jednoho roku až do šedesáti čtyř let. Mezi hlavní cíle stacionáře patří, mimo jiné, snížení psychické a fyzické zátěže rodin a podpora klientů v činnostech, které jim umožní stát se užitečnými.

Stacionář je umístěn hned vedle modlitebny, což se v praxi uplatnilo zvláště při pravidelných beneficích na podporu jeho činnosti, kdy sál modlitebny dobře posloužil jako koncertní. Několika „BenStacíků“,   jak se benefice jmenovaly, jsme se (na pozvání organizátora Filipa Budáka z Máme otevřeno?, o.s.) s naším divadelním souborem účastnili, naposledy s jarní módní přehlídkou. V dramaturgii akce se vždy potkali zajímaví umělci napříč hudebními i divadelními žánry. Klienti stacionáře se tak mohli pobavit třeba s herci pražského Švandova divadla. Událost často energicky moderovala herečka Hanka Müllerová spolu se zpěvačkou vokální formace Two Voices trio Janou Richterovou. Benefice podporovala i řada známých osobností, například populární hudebník a dramatik Xindl X, herec Ondřej Vetchý, zpěvačky Anna K., Radúza a další.

V útulnu malého bytu

Rodinná pohoda stacionáře umožňuje individuální přístup v komorní atmosféře bytu, v němž je využito každého metru. Předsíň je beze zbytku vyplněna úložnými prostory, vestavěnými šatními skříněmi a botníky. Jídelna je místem setkávání, u velkého stolu se s klienty stoluje, ale i pracuje nad různými výrobky a hrají se stolní hry. Právě probíhá odpolední turnaj v Člověče, nezlob se… V části místnosti má svou minipracovnu i paní ředitelka Věra Weilová, je tak se všemi stále v kontaktu. Její zástupkyně Mgr. Oldřiška Tylová mě   seznamuje s režimem praktikantů, spolupracují totiž se studenty 3. LF UK a dalšími sociálně zaměřenými školami.

Devatenáctiletý a překvapivě komunikativní Luděk, co rád hraje počítačové hry, nám ukazuje fotografie, kde je vyfocen v hasičském autě, působí na nich jako skutečný požárník. Dáváme se do řeči a Luděk vzpomíná na společné zážitky s lidmi tady. „Byli jsme v „zologický“, když bylo léto. Líbil se mi slon.“ V pokoji, kde je herna, sedí šestnáctiletý Lukáš a poslouchá své oblíbené Včelí medvídky. S jeho maminkou jsem si dnes dala sraz. „Můj syn chodí do stacionáře téměř devět let, jeho služby jsme objevili přes jednu maminku ze speciální školy. Dodnes jezdíme na letní pobyty a různé výlety, oblíbili jsme si koncert „Chceme žít s vámi“. Zkrátka jsme se synem hodně aktivní a nevyhýbáme se společnosti,“ říká maminka Martina Drdová.

Den co den

Lukáš byl od prvních let života opožděný, autismus mu byl diagnostikován kolem pěti let. A   jak vypadá jejich běžný režim dnes? Ráno jedou přes celou Prahu do Malešic do státní speciální školy se zaměřením na děti s autismem, volný čas (mezi druhou a pátou či šestou) tráví ve stacionáři na Žižkově, pak zase přes celou Prahu zpět.

Před třemi lety vydala Martina Drdová čtivě psanou knihu Žiju s autistou, o níž jsme na našem webu již dříve informovali. Psala ji spontánně, bez přípravy. Rodiče, kterým by se tento praktický rádce hodil, se mohou ozvat přímo autorce drdovamartina(a)seznam.cz nebo o knihu požádat přes stacionář. „Odborné poučky v knize nenajdete, ale kromě mých postřehů je tam třeba pasáž, v níž je Lukáš popsán pohledem svého třídního učitele, svých asistentů a ředitelky stacionáře.“

I když je nových zkušeností jistě plno, další díl knihy paní Martina zatím neplánuje. Plně se věnuje činnostem, které Lukáš potřebuje a přeje si, aby se mu v budoucnu podařilo žít v chráněném bydlení. Teprve tehdy bude moci uvažovat o nějaké vlastní profesi, Lukáše vychovává od jeho pěti let   sama . „Téměř všichni rodiče klientů se osobně znají. Občas podnikáme společné akce, ke kterým se rád přidává i celý tým stacionáře,“ komentuje Martina Drdová. Speciální škola v Malešicích, kam Lukáš dochází, je až do dvaceti let věku, ve třídě je pět žáků plus učitel a asistent. Chráněné bydlení by přicházelo v úvahu zhruba v pětadvaceti, ožehavou otázkou zůstává značná finanční náročnost této změny a čekací lhůty.

Nejbližším oddychovým časem je synova škola v přírodě. „Těším se, až na ní pojede! Na pět dní v dubnu,“ usmívá se paní Martina. Zároveň povzbuzuje maminky autistických dětí, aby byly v určitém smyslu na své děti tvrdé. Aby je nelitovaly a chovaly se k nim stejně, jako by byly bez potíží, a to i v situacích, kdy třeba svého rodiče rozčílí. „Důležité jsou mantinely. Co mu dovolíte v sedmi letech, bude vaše dítě dělat i v patnácti… Lukáš v šesti snožmo skákal v metru a nadskakuje ještě dnes, lidé se obvykle leknou, protože to nečekají. Proto je některé projevy dobré zarazit dokud na to vaše síly stačí. Dítě musí mít respekt. V momentě, kdy vám dojdou síly, ať fyzické nebo psychické, a dítě vycítí, že má navrch, je konec všem ideálům.“

Zdroj: dbt pro Dobromysl.cz
Kontakt: www.cb.cz/praha3/stacionar, stacionar(a)volny.cz