Stacionář vedle modlitebny (Dobromysl.cz)
C
elková kapacita stacionáře je patnáct klientů, maximálně šest klientů ve skupině. Možnost využití služeb je individuální, podle volné kapacity zařízení, jedenkrát až pětkrát týdně. Provozní doba stacionáře je pondělí až pátek- od osmi do osmnácti hodin. Cílovou skupinu klientů tvoří děti a dospělí s danou diagnózou, aktuálně ve věku od patnácti do třiceti let.
Zájemci ale mohou být mladší i starší, od jednoho roku až do šedesáti čtyř let. Mezi hlavní cíle stacionáře patří, mimo jiné, snížení psychické a fyzické zátěže rodin a podpora klientů v činnostech, které jim umožní stát se užitečnými.
Stacionář je umístěn hned vedle modlitebny, což se v praxi uplatnilo zvláště při pravidelných beneficích na podporu jeho činnosti, kdy sál modlitebny dobře posloužil jako koncertní. Několika „BenStacíků“, jak se benefice jmenovaly, jsme se (na pozvání organizátora Filipa Budáka z Máme otevřeno?, o.s.) s naším divadelním souborem účastnili, naposledy s jarní módní přehlídkou. V dramaturgii akce se vždy potkali zajímaví umělci napříč hudebními i divadelními žánry. Klienti stacionáře se tak mohli pobavit třeba s herci pražského Švandova divadla. Událost často energicky moderovala herečka Hanka Müllerová spolu se zpěvačkou vokální formace Two Voices trio Janou Richterovou. Benefice podporovala i řada známých osobností, například populární hudebník a dramatik Xindl X, herec Ondřej Vetchý, zpěvačky Anna K., Radúza a další.
V útulnu malého bytu
Rodinná pohoda stacionáře umožňuje individuální přístup v komorní atmosféře bytu, v němž je využito každého metru. Předsíň je beze zbytku vyplněna úložnými prostory, vestavěnými šatními skříněmi a botníky. Jídelna je místem setkávání, u velkého stolu se s klienty stoluje, ale i pracuje nad různými výrobky a hrají se stolní hry. Právě probíhá odpolední turnaj v Člověče, nezlob se… V části místnosti má svou minipracovnu i paní ředitelka Věra Weilová, je tak se všemi stále v kontaktu. Její zástupkyně Mgr. Oldřiška Tylová mě seznamuje s režimem praktikantů, spolupracují totiž se studenty 3. LF UK a dalšími sociálně zaměřenými školami.Devatenáctiletý a překvapivě komunikativní Luděk, co rád hraje počítačové hry, nám ukazuje fotografie, kde je vyfocen v hasičském autě, působí na nich jako skutečný požárník. Dáváme se do řeči a Luděk vzpomíná na společné zážitky s lidmi tady. „Byli jsme v „zologický“, když bylo léto. Líbil se mi slon.“ V pokoji, kde je herna, sedí šestnáctiletý Lukáš a poslouchá své oblíbené Včelí medvídky. S jeho maminkou jsem si dnes dala sraz. „Můj syn chodí do stacionáře téměř devět let, jeho služby jsme objevili přes jednu maminku ze speciální školy. Dodnes jezdíme na letní pobyty a různé výlety, oblíbili jsme si koncert „Chceme žít s vámi“. Zkrátka jsme se synem hodně aktivní a nevyhýbáme se společnosti,“ říká maminka Martina Drdová.
Den co den
Lukáš byl od prvních let života opožděný, autismus mu byl diagnostikován kolem pěti let. A jak vypadá jejich běžný režim dnes? Ráno jedou přes celou Prahu do Malešic do státní speciální školy se zaměřením na děti s autismem, volný čas (mezi druhou a pátou či šestou) tráví ve stacionáři na Žižkově, pak zase přes celou Prahu zpět.Před třemi lety vydala Martina Drdová čtivě psanou knihu Žiju s autistou, o níž jsme na našem webu již dříve informovali. Psala ji spontánně, bez přípravy. Rodiče, kterým by se tento praktický rádce hodil, se mohou ozvat přímo autorce drdovamartina(a)seznam.cz nebo o knihu požádat přes stacionář. „Odborné poučky v knize nenajdete, ale kromě mých postřehů je tam třeba pasáž, v níž je Lukáš popsán pohledem svého třídního učitele, svých asistentů a ředitelky stacionáře.“
I když je nových zkušeností jistě plno, další díl knihy paní Martina zatím neplánuje. Plně se věnuje činnostem, které Lukáš potřebuje a přeje si, aby se mu v budoucnu podařilo žít v chráněném bydlení. Teprve tehdy bude moci uvažovat o nějaké vlastní profesi, Lukáše vychovává od jeho pěti let sama . „Téměř všichni rodiče klientů se osobně znají. Občas podnikáme společné akce, ke kterým se rád přidává i celý tým stacionáře,“ komentuje Martina Drdová. Speciální škola v Malešicích, kam Lukáš dochází, je až do dvaceti let věku, ve třídě je pět žáků plus učitel a asistent. Chráněné bydlení by přicházelo v úvahu zhruba v pětadvaceti, ožehavou otázkou zůstává značná finanční náročnost této změny a čekací lhůty.
Nejbližším oddychovým časem je synova škola v přírodě. „Těším se, až na ní pojede! Na pět dní v dubnu,“ usmívá se paní Martina. Zároveň povzbuzuje maminky autistických dětí, aby byly v určitém smyslu na své děti tvrdé. Aby je nelitovaly a chovaly se k nim stejně, jako by byly bez potíží, a to i v situacích, kdy třeba svého rodiče rozčílí. „Důležité jsou mantinely. Co mu dovolíte v sedmi letech, bude vaše dítě dělat i v patnácti… Lukáš v šesti snožmo skákal v metru a nadskakuje ještě dnes, lidé se obvykle leknou, protože to nečekají. Proto je některé projevy dobré zarazit dokud na to vaše síly stačí. Dítě musí mít respekt. V momentě, kdy vám dojdou síly, ať fyzické nebo psychické, a dítě vycítí, že má navrch, je konec všem ideálům.“
Zdroj: dbt pro Dobromysl.cz
Kontakt: www.cb.cz/praha3/stacionar, stacionar(a)volny.cz













