Hrozí dětem elektronické sociální vyloučení?
E
lektronika pomáhá a také škodí. O té pomoci a práci z domova prostřednictvím počítače by mohl psát leckterý čtenář sám. Jinou věcí však je, jak tuto technickou dobu a její možnosti vnímají děti.
V Česku podle průzkumu organizace EUKidsOnline, jehož výsledky představila před nedávnem Evropská komise, používá ve skupině 13 až 16 letých některou ze sociálních sítí 90% dětí. Tím jsme na třetím místě v EU. V souvislosti s tím vyvstávají mnohé otázky. První z nich možná je, zda se zbylých 10% dětí necítí nějak „elektronicky“ sociálně vyloučených a zda je jejich neúčast na sociálních sítích důsledkem velmi skromných sociálních poměrů nebo spíše lepšího výběru volnočasových aktivit. Druhá skupina, tedy těch 90% je možná ze sociologického hlediska ještě zajímavější. Opravdu využívá své profily na Facebooku, Twiteru a dalších sociálních sítích aktivně tolik dětí? A je to vůbec dobře? Nebylo by lépe, aby se fyzicky sešli na hřišti s míčem, švihadly nebo jízdními koly? A máme to, že ve skupině 9 až 12 let jsme „až“ na 8. místě v rámci 25 zemí EU 52%, vnímat jako dobré, nebo přemýšlet o tom, jak se posunout na „medailové“ pozice?
Podle mých osobních zjištění to dobré není. Přes Facebook se na mne obracejí děti z rodin, o kterých vím, že v nich má situace k jakkoliv definovanému ideálu daleko. Zejména jsem zaznamenal možnou souvislost s tím, že se děti vedle vztahově přelétavých citově i vztahově promiskuitních matek mohou cítit jako páté kolo u vozu. Tedy jako rezerva, když právě momentálně chlapi dojdou. Na první pohled by člověk řekl, že v takových rodinách je vše v pořádku. Ovšem při bližší znalosti se nedá nevnímat to, že láska jejich matek směřuje úplně jiným směrem než k dětem. Úplně alarmujícím zjištěním pro mne bylo oznámení jedné takové matky o tom, jak snadno se zřekne výchovy svého dítěte jen proto, aby byla naplněna její už snad dvacátá „životní“ láska, jíž navíc nepovažuje za definitivní.
Digitální komunikace dětí není nic bezpečného a rodiče i děti by bezpečnosti na sociálních sítích měli věnovat zvýšenou pozornost. A vždy by rodič měl vědět, kde je jeho dítě. Proto zcela nechápu, jak mohlo v Ostravě dojít k sexuálnímu kontaktu mezi dvaceti čtyřletým mužem a třináctiletou dívkou, s níž se před tím seznámil přes Skype. Dívka pro něj později vykonávala i činnost prostitutky na privátu. Přesto, že dívka nebyla z nijak sociálně rozvrácené rodiny a vždy musela být doma do 17 hodin, došlo k tak otřesnému případu, jenž má nyní soudní dohru. Osobně vím, že pokud posadíte k počítači třináctiletého školáka či školačku, tak se na nějaké omezení typu: „Stránky mají erotický obsah a pokud vám je méně než 18 let, opusťte okamžitě tuto stránku,“ vůbec neohlížejí. Během chvíle nachytáte dítě u toho, jak si chatuje s dospělými opačného pohlaví. Pokud se k tomu přidá pracovní vytíženost rodičů, je na problém zaděláno.
Obecně si myslím, že práva nezletilce týkající se používání rodinného nebo jeho počítače by neměla být založena v rodině na nějakých příliš demokratických principech. Rodič, případně prarodič a tak dále, by měl být tou autoritou, jež bude schopen povolovat, zakazovat a kontrolovat. A také se musí postarat, aby byl takového „výkonu“ z hlediska své informovanosti a schopností alespoň v elementární rovině schopen. Domnívám se, že i vhodná motivace, například výkony ve škole, může být také přínosem. Pokud rodič není schopen počítač ani účinně vyřadit z provozu, aby dítko zákazy neobcházelo pokud není doma, pak by jej podle mne zřejmě vůbec neměl pořizovat. Obráceně, pokud v rodině není počítač žádný, měla by se rodina zamyslet nad tím, jakou budoucnost dítěti výchovou připravuje a jaký náskok bude muset jejich dítě jednou smazávat při případném studiu dnes již v podstatě čehokoliv. A s nástupem chytrých mobilů nebezpečí dětem ještě vzrůstá.
Tomáš Pilař, 4.7.2011, Liberec













