A takhle podobně jsem poznala svou zkušenost s kineziologií a manželem – absolutním pragmatikem, který tomu, co se nedá spočítat, případně dosadit do vzorečků a rovnic, absolutně odmítá uvěřit.

Četla jsem o kineziologii a vůbec podobných alternativních vědách už dávno. Znala jsem metodu EEG Biofeedback, měla jsem informace o různých alternativách pracujících s energií, ať už to je shiatsu, reiki, akupunktura a další. Vše je tady tak trošku nehmatatelné. Kineziologií se zabývala ředitelka mateřské školy, a to už zní přece jenom jinak, že. To na první pohled, i pohled pragmatika, nevypadá na tak úplně šarlatánství. Našla jsem si spoustu informací. Mnohé z nich vychází z medicíny, tedy ze západní medicíny. Je to metoda založena vlastně na svalových testech – tedy i pro pragmatiky svým způsobem vysvětlitelná. A tak jsem všechny tyto informace nashromáždila, manželovi předložila a sledovala, jak zpočátku z povinnosti tak trochu čte a chvílemi tak trochu dělá, že čte, aby se tím prokousal rychleji a měl ode mne pokoj.

„Dobře, tak tam tedy zajedem, není vlastně co ztratit. Ať máš tedy klid na duši.“ Zněl jeho konečný verdikt. Hurá, cíl splněn. Přesvědčování se podařilo. Nebudu zastírat, že jsem sice navenek nečekala zázrak, přece jen, už jsme rukama různých oborníků prošli a už jsme byli realisti, nicméně někde uvnitř svítila jiskřička naděje, že právě tohle by mohlo fungovat. Lidé se navzájem ovlivňují, a tak už jsem také převzala trošku pragmatického myšlení, či možná spíš nedůvěry k tomu, co nejde úplně logicky vysvětlit.

Vyrazili jsme tedy za alternativou. Jedna malá holčička, jedna duše plná očekávání a víry a klidně to dávajíc najevo, a jedna duše pragmatická, jedoucí, jen aby se neřeklo, ale někde uvnitř možná také plná očekávání s jiskřičkou naděje. Pozor, ale pečlivě skrytou, aby ji nikdo neviděl.

Paní kinezioložka byla osoba velmi milá, inteligentní – běžná, dobře vypadající, ženská z ulice. Po počátečním popovídání a testu rozhodla, že s holčičkou je třeba pracovat přes tatínka, protože se zdá, že je na něj velmi napojena. „Tak to jsme skončili“, říkám si. To, že je na něj silně napojena, je pro něj sice lichotka velkého významu, když se jedná o „jeho holčičku“, ovšem jak známo, vždy je důležité, aby člověk, s kterým se pracuje, nebyl zablokovaný vůči dané metodě. A toho jsem se tady obávala.

Jaké však bylo mé překvapení, když tatínek souhlasil celkem bez váhání. Že by tedy ta lichotka o „jeho holčičce“ byla tak mocná? A nebo snad ….. že by i pragmatismus měl své mezery a přece jen se tam vešlo i trošku víry ve věci lehce nadpozemské? Každopádně to, co následovalo, bylo velmi zajímavé a kdo tuto metodu absolvoval, jistě ví, o čem mluvím. Po svalovém testu a přikládání rukou na různá místa, u toho neustálém povídání si terapeutky pod vousy, mu dala přečíst běžný text, který ovšem přečíst nedokázal. Po další části, z laického pohledu v podstatě stejných úkonů, ten samý text přečetl naprosto bez problémů. To pro mě bylo jasné znamení, že se něco děje. Sezení jsme absolvovali se závěrem, že určité odblokování se podařilo, ale náš problém pravděpodobně není z těch, kde by mohla právě kineziologie zásadně pomoci. A byli jsme upozorněni, že minimálně půl hodiny by měl být tatínek v klidu a odpočívat, protože bude velmi vyčerpaný. S poděkováním a větou „to je v pohodě, cítím se dobře“ jsme se tedy rozloučili.

Ovšem hned venku na lavičce si tatínek moc rád sednul a bylo vidět, že je opravdu unavený a hlavou se mu honí tisíce myšlenek. „Já jsem ten text vůbec nemohl přečíst, prostě jsem viděl slova, v duchu je četl, ale nešlo to vyslovit. Chvíli mi bylo hrozně teplo, něco jakoby mi proudilo tělem…….“ Začal se zmatečností z toho, co právě prožil, vyprávět. Nedalo se to spočítat, ani změřit, ale stalo se to a byl to on, kdo to pocítil.

Kineziologie tedy není záležitost, která by nám pomohla. Musím říct, že ani žádné odblokování jsme nepocítili. Ovšem, pokud do té doby, i duše otevřená a věřící všem alternativám s nadějí a neodsuzujíc je ani po subjektivním neúspěchu, měla někde uvnitř snítko pochybností, bylo právě vymeteno. Není to jen „víra tvá tě uzdraví“. Pokud je celý vesmír energie, nelze z toho nijak vyčlenit ani člověka samotného a že člověk není jen pouho-pouhá hmota, je bez debaty. Nic na tom nemění ani fakt, že žádná věda, ani alternativní, není všemocná. Ono člověk vždycky hledá dlouhou dobu možnosti, tak nějak ušité přímo pro něj. Projde jich devět a teprve desátá se ukáže jako smysluplná. A možná, nebo spíš určitě, ani ne stoprocentně. Ovšem deset malých, sotva znatelných, krůčků, udělá ve svém výsledku přece jen skok. Jen to není najednou, ale nenápadně, postupně, že vlastně ani pořádně nevíme, co bylo to, co zabralo nejvíc. Asi právě každý ten krůček trošičku. Proto je důležité nenechat se odradit, postupovat, třeba se jen ploužit, ale jít pořád s vírou v dobré. Když se ohlédneme za delší čas, vidíme, že všechno dohromady to smysl mělo opravdu velký.

Pokud tedy ještě pochybujete, zda zkusit to či ono, zeptejte se pragmatika. Nespočítal to, nezměřil, možná ani nevěřil, ale právě on to prožil.

I.K.