Za nějaký čas se od osudového partnera Libora dozvěděla, že je v rozvodovém řízení a má dvě malé děti. Překvapilo ji to, ale protože byla hodně zamilovaná, tak to brala jako fakt. Brzy se k ní Libor nastěhoval a nějaký čas jejich soužití vcelku fungovalo. Ráda mu vařila a občas něco dobrého upekla, vyšli si spolu na výlet a trávili víkendy na chatě. Pak však jednoho dne nepřišel z práce domů, objevil se až na druhý den ráno. Byl namol opilý a vyčítal jí kde co. Když se vyspal z opice, nic si nepamatoval. Takhle se to opakovalo čím dál tím častěji a začalo přibývat nadávek a fyzických útoků. Vůbec nechápala, jak může muž mlátit ženu, kopat do ní a smýkat s ní po zemi. Když jí došla trpělivost a uvažovala o rozchodu, zjistila, že s ním čeká dítě. Přes to všechno co prožívala, měla velikou radost. O rodině a děťátku vždycky snila. Libor z toho ovšem nadšený nebyl.

Po pár dnech přišel s tím, že si dítě nepřeje, že ho neuživí. Když ale viděl, že se Jarka miminka nevzdá, přitvrdil v týrání a napadání. Nenechal ji na pokoji, i když ho prosila a plakala, a proto začala uvažovat o interrupci. Strašně se bála, že je jednoho dne oba zabije. Objednala se na potrat a Libor ji vezl do nemocnice, ale cestou si to rozmyslela a utekla. Po tomto rozhodnutí byla situace doma neúnosná, a tak se na potrat objednala podruhé. Tentokrát v nemocnici zůstala a se slzami v očích nastoupila na sál. Neviděla jiné východisko a v hlavě měla jediné: „Vždyť by mě utýral a dítě také.“ To nemohla připustit. Po zákroku ji Libor odvezl z nemocnice domů, kde na ni čekala kytice květů. Říkala si, co si myslí, že kytice zmírní bolest v mém srdci. Ještě asi dva měsíce spolu žili, teda spíš vedle sebe. Celou dobu ji trápily výčitky svědomí a obavy, zda vůbec bude moct mít děti… Nakonec nabrala sil a s Liborem se rozešla. Po roce si našla nového přítele, teď je osm let šťastně vdaná a má dvě krásné děti. Občas si vzpomene, že mohla mít už děti tři, přemýšlí, zda by to byl chlapec, nebo děvče a jak by asi vypadalo… Je jí z toho smutno, ale na druhou stranu si uvědomuje, že měla vlastně štěstí. Je vděčná osudu za to co má.

Evita