Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii

Ladislav Zibura

Nadšený poutník z Českých Budějovic (nar. 1992) se snaží „vtipnou cestou předat svědectví o tom, že lidé všude na světě jsou dobří.“ Po knihách Pěšky mezi buddhisty a komunisty (2016) a 40 dní pěšky do Jeruzaléma (2017) vychází jeho třetí publikace věnovaná cestě po Arménii a Gruzii.

Ačkoliv nejde o klasický cestopis, v mnohém ho předčí. Zimbura totiž při putování nechává věci plynout a sám je leckdy překvapen, kam ho cesta zavede. Cílové místo je jasné, plán, jak se k němu dostat je více méně jen v hrubých obrysech, a tak se samotná cesta stává otevřeným dobrodružstvím. Jak sám autor říká „Půvab cesty totiž nevychází jen z reálných okolností – být na cestě je především stavem mysli a srdce“.

Text postrádá fotografie, ilustrace však popisované zážitky vystihují, aniž by potlačovaly čtenářovu představivost. Přesto na fantazii příliš prostoru nezbývá, neboť to, co Zibura zažívá, vás okamžitě vtáhne do napínavého děje. Sám se často rozhoduje jako samurajové, kteří věděli, že „zásadní rozhodnutí by člověk měl učinit do pěti úderů srdce. Pak už se totiž rozhoduje rozumem“. Díky tomu a také ochotě dělat v danou chvíli to, co mu přijde jako nejlepší nápad, aniž by své štěstí a zdraví ohrozil „jen kvůli takové hlouposti, jako je původní plán“, prošel, projel na kole a nakonec i autostopem Gruzii, Arménii a Náhorní Karabach. Nechal „se unášet proudem osudu a kolébat drobnými vlnkami náhodných setkání“ s lidmi vstřícnými a pohostinnými, pro něž je host darem od Boha. Poznal nejen proslulé památky, kouzelnou přírodu se zasněženými vrcholky hor, polopouště i nehostinné krajiny se starými kláštery, vjel i na minové pole v Gruzii, pomáhal při pečení chleba a s místními vypil mnoho stakanů čači i vína při přátelských setkáních. V Arménii ho okouzlila úchvatná příroda srovnávaná se Švýcarskem. Mimo jiné navštívil i vesnici Arinj, kde Levon Arakelyan při kopání sklepa na brambory měl vidění, aby v práci pokračoval. Během 23 let usilovné ruční dřiny pouze za pomoci kladiva a dláta se mu podařilo vytvořit hlubokou jeskyni s několika místnostmi, důmyslně propojenou chodbami a schodišti. Spolu s autorem navštívíme také jeskyni Azokh v Náhorním Karabachu, jedno z pěti prvních míst světa, kde byla archeology prokázána přítomnost neandrtálců. Na cestě autor potkával mnoho zajímavých lidí, kteří mu ochotně nabízeli přespání i pohoštění a u skleničky vyprávěli své těžké osudy, nostalgicky vzpomínajíc na uplynulé časy.

Díky tomu, jak Ladislav Zibura s nadhledem, vtipem, ale i s pokorou a vděkem přijímá to, co se mu při putování nabízí, ať je slunečno či ho bičuje déšť, se spolu s ním přesvědčujeme, že svět je přes všechna trápení krásný. „Zásadou mých cest vždy bylo bezmezně přijímat místní kulturu, ať už obnáší cokoli.  …To, jací jsou lidé kolem mě, jednoduše kopíruje mou náladu. Přesně tímhle jde vysvětlit, proč jsem nadšený z většiny zemí, kam jedu na dovolenou. Když má člověk dobrou náladu, svět mu to vždycky oplatí.“

Nemusíte být nutně vášniví milovníci cestopisů, abyste si zamilovali Ziburovu otevřenou sdílnost, příjemný literární styl s osvěžující dávkou humoru, s níž líčí nevšední zážitky a dojmy, které při svém putování vždy ochotně přijímá jako lákavé výzvy. Není divu, že jeho úspěšné cestopisy rychle mizejí z prodejních pultů.

BizBooks 2017, 310 s.

Dana Vondrášková