Slaví jej mnoho států a národů, každý po svém. Ve střední Evropě mají klidný průběh. Nutno podotknout, že Dušičky u nás bývají každoročně impulsem k tomu, aby národ vyrazil pečovat o hrob svých blízkých. I když většina z nás chodí na hrob své rodiny většinou častěji, než jenom na Dušičky.

I po smrti zůstávají naši blízcí v našich srdcích. Málokdo zapomene na svého bratra, syna, otce či matku a další lidi nám blízkých a nejmilejších, na které většina z nás stále vzpomíná.

Je zvykem navštívit hřbitov a rodinný hrob a rozsvítit na něm svíčku, nebo položit květiny, což má symbolizovat víru ve věčný život a demonstrovat přesvědčení, že život hrobem nekončí.

Dříve se také na památku zesnulých peklo pečivo, kterým lidé obdarovávali pocestné a žebráky. Pečivu se říkalo jak jinak než „dušičky“

A jak je to ve světě?

Zajímavý je způsob slavení tohoto svátku v Mexiku, i když se od křesťanského pojetí liší. Při Mexickém svátku se netruchlí, ale slaví se a raduje až do bílého rána. Podle indiánské tradice smrtí začíná nový život. Na hrobech hoří obrovské svíce, všude je spousta mečíků a doneseného jídla a oslavujících pozůstalých, kteří se o půlnoci shromáždí kolem hrobu, smějí se a vzpomínají na mrtvého.

V každé zemi je jiný zvyk na vzpomínku zesnulých. Ale v každém případě by si měl každý na svého blízkého zavzpomínat a položit květinu na hrob svého nejbližšího a třeba i známého, nebo kamaráda. Ale s pocitem a s vyrovnáním sama se sebou, že jsme byli, aspoň na chvíli, a to v duchu se svým nejbližším.

Zdenka Křístková