Od ledna 2017 se zvýší důchody

Od lednové splátky roku 2017 dojde ke zvýšení všech důchodů – invalidních, starobních, vdovských/vdoveckých i sirotčích. Základní výměra všech důchodů vzroste o 110 Kč, bude tedy činit 2550 Kč. Procentní výměra důchodů bude zvýšena o 2,2 %.

To v praxi znamená, že pobírá-li dnes poživatel invalidní důchod např. v částce 9 000 Kč, bude od ledna příštího roku pobírat částku 9 254 Kč.

Co je to „odkaz“?

V následujících řádcích se, jak je z předmětu zájmu této rubriky patrné, nebudeme věnovat odkazu např. webovému, nýbrž institutu dědického práva. Plnohodnotná úprava odkazu byla totiž v našem právu obnovena občanským zákoníkem v plném rozsahu po více než šedesátileté odmlce.

Občanský zákoník (z. č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů) tomuto institutu věnuje desítky paragrafů, my se pokusíme o velmi stručný, toliko demonstrativní popis.

Definici odkazu přináší ustanovení § 1477 odst. 1, které stanoví, že:

„Odkazem se odkazovníku zřizuje pohledávka na vydání určité věci, popřípadě jedné či několika věcí určitého druhu, nebo na zřízení určitého práva.“

V následujícím odstavci zákon vyjasňuje, že odkazovník, tedy osoba, ve prospěch které je odkaz učiněn, není dědicem. Odkazovník tedy nenabývá práva a povinnosti spojené s pozůstalostí (nebo jejím podílem), ale toliko konkrétní uvedené právo nebo věc. Své právo (na rozdíl od dědice) nebude odkazovník uplatňovat primárně u soudu, nýbrž u samotného dědice.

Odkaz musí být zřízen (zakotven) v pořízení pro případ smrti, tedy v závěti, dědické smlouvě nebo v dovětku. Dovětek je pak obvykle jakési doplnění závěti, v němž lze právě nařídit odkaz, stanovit odkazovníku nebo dědici podmínku, nebo doložit čas anebo uložit odkazovníku nebo dědici příkaz (§ 1498).

Abychom nezabředli do příliš suchopárného teoreticko-právního pojednání, ukažme si na příkladu, kdy by se odkaz mohl hodit.

Ovdovělý pan Štědroň je majitelem činžovního domu na pražských Královských Vinohradech a má přání, aby jeho majetek byl rozdělen mezi jeho dva syny. V tomto smyslu sepíše závěť formou veřejné listiny, kterou svěří do notářské úschovy. V závěti povolá své dva syny za dědice rovným dílem a nařídí jim povinnost jako odkaz vydat jeho příteli, Davidu Cvrčkovi, housle značky Stradivari, jelikož pan Štědroň byl horlivým – a můžeme též uvést, že poměrně majetným sběratelem hudebních nástrojů. Pan Cvrček nebude po smrti pana Štědroně účastníkem dědického řízení, nicméně povinností jeho synů bude v odkazu uvedené housle panu Cvrčkovi vydat. Na soud by se pan Cvrček musel obrátit až tehdy, kdyby tak synové odmítli učinit. Na vydání houslí z pozůstalosti bude mít pan Cvrček nárok ihned, tedy po smrti zůstavitele.

Zatímco na syny po smrti zůstavitele přejdou všechna jeho práva (tedy např. vlastnictví činžovního domu, ale současně též povinnosti (starat se o správu domu, o pronajímání bytů, apod.), pan Cvrček obdrží housle a ničím jiným se již zabývat nemusí.

Předchozí věta platí jen za situace, pokud nebude odkaz spojen s dalšími podmínkami. Pan Štědroň by si např. mohl v závěti vymínit, že veškerý příjem, který by pan Cvrček získal v souvislosti s odkázanými houslemi, musí věnovat jiné osobě, ať už fyzické či právnické. Pak by se takováto podmínka vztahovala nejen na výtěžek z koncertů, při nichž by pan Cvrček hrál na tyto housle, ale i kdyby je např. někde za úplatu vystavoval. Právě proto, že podmínky by mohly být stanoveny tak, že by odkazovníka fakticky znevýhodňovaly, má tento možnost odkaz odmítnout.

Na druhou stranu je dáno, že pokud by housle byly za úplatu zapůjčeny ještě za života pana Štědroně, připadly by veškeré zisky z tohoto závazku ode dne jeho smrti již panu Cvrčkovi – to pochopitelně tehdy, pokud by odkaz přijal.

Na závěr našeho krátkého exkurzu do institutu odkazu v dědictví ještě uveďme jednu skutečnost, která může odkazovníkovi dosti zásadně zkalit jeho radost. Ustanovení § 1598 totiž říká, že:

„Každému z dědiců musí zůstat z hodnoty dědictví alespoň čtvrtina odkazy nezatížená. Zatíží-li zůstavitel dědice více, má dědic právo na poměrné zkrácení odkazu.“

To v praxi znamená, že před vydáním odkazu je nutné zjistit hodnotu dědictví. Tu zjistíme tak, že sečteme všechna aktiva (včetně ceny odkázaných houslí) a odečteme pasiva. Pokud by se ukázalo, že synům nezůstane ¼ hodnoty aktiv dědictví, pak by mohli od pana Cvrčka žádat vyplacení rozdílu mezi čtvrtinou jejich podílu a hodnotou oněch vzácných houslí. Tato situace by mohla nastat např. tehdy, když by si pan Štědroň za svého života vzal hypotéční úvěr, za který by ručil zástavním právem ve prospěch poskytovatele úvěru a úvěr by nesplácel. Odkázané housle by v tom případě mohly představovat daleko vyšší majetek, než celý činžovní dům, kterému hrozí prodej, jehož výtěžek bude nutné použít pro umoření dalších dluhů.

Přejme si tedy, ať budoucí zůstavitelé podělí své dědice i odkazovníky tak, aby podobným složitým situacím po jejich smrti, kdy je již sami nebudou moci řešit, formou rozumných pořízení pro případ smrti předcházeli.  

Forma změny stanov společenství vlastníků jednotek

Dotaz: „Jsem vlastníkem bytu a zaznamenal jsem diskuse o tom, zda stanovy společenství vlastníků jednotek musí být přijaty nebo měněny formou notářského zápisu či nikoli, zajímalo by mě tedy, jak to doopravdy je.“

Odpovědět na tuto otázku se ukázalo být tvrdším oříškem, než jsem očekával. Nejdříve jsem nahlédl do již probíraného občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Ten se problematikou spoluvlastnictví bytů zabývá v ustanoveních § 1158 až 1222. Podle ustanovení § 1200 odst. 3 by se mohlo zdát, a mnohými právníky byl tento výklad přijímán, že přítomnost notáře je k přijetí či změně stanov společenství vlastníků jednotek (dále „SVJ“) nutná. V ustanovení je totiž řečeno toto:

„Stanovy vyžadují formu veřejné listiny. To neplatí, zakládá-li se společenství prohlášením o rozdělení práva k domu a pozemku na vlastnické právo k jednotkám ujednáním ve smlouvě o výstavbě.“

Za přelomové lze označit rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2015, který dospěl k názoru, že forma veřejné listiny pro změnu stanov nebo přijímání stanov u těch SVJ, která vznikla podle zákona předcházejícího nový občanský zákoník – šlo o zákon č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů -  nutná není. Citované ustanovení nového občanského zákoníku, které žádá stanovy ve formě veřejného zápisu (tedy za přítomnosti notáře) bude dopadat až na společenství vznikající po nabytí účinnosti tohoto předpisu, tedy po 1. lednu 2014. Způsob schvalování dalších eventuálních změn stanov by měl již být zakotven právě ve stanovách jednotlivých SVJ, pokud nikoli, pak platí ustanovení občanského zákoníku § 1208, který změnu stanov odevzdává do působnosti nejvyššího orgánu SVJ, tedy shromáždění vlastníků.

Tentýž právní názor vyplývá i ze stanoviska odboru politiky bydlení Ministerstva pro místní rozvoj, které bylo publikováno dne 15. října 2015. Pro úplnost dodejme, že často bývá stanovami SVJ pro změnu základního dokumentu vyžadována tzv. kvalifikovaná většina, tedy poněkud vyšší, než pro jiná (běžná) rozhodnutí shromáždění, u nichž obvykle stačí většina hlasů přítomných vlastníků jednotek; a má-li být shromáždění vůbec usnášeníschopné, musí být přítomni vlastníci jednotek, kteří mají většinu všech hlasů.

Za Sociálně právní poradnu SONS ČR, z. s. Luboš Zajíc