Že vám tento pojem nic neříká? Nikdy jste ho neslyšeli a vůbec mu nerozumíte? Mohu vás ujistit, že jste ho už určitě slyšeli mockrát a dobře víte, co znamená. Jenom jste ho znali pod jiným odborným názvem. Do nedávna se mu totiž říkalo způsobilost k právním úkonům. Právní osobnost každý člověk získává, jakmile se narodí a připravit ho o ni může pouze smrt, případně prohlášení za mrtvého. Ale jinak nic. Právní osobnost dává člověku práva, ale zároveň mu udílí i povinnosti, které zkrátka musí plnit nebo by alespoň měl. Neexistuje takový zákon nebo pravidlo, podle kterého by se dala právní osobnost nějakým způsobem omezit.

Nyní se budeme zabývat pojmem „svéprávnost“. S tímto pojmem se v Občanském zákoníku opět setkáte. Svéprávný člověk je takový člověk, který může sám získat určitá práva, či povinnosti, ale také o ně vlastní vinou přijít. K tomu, aby někdo získal práva a povinnosti je zapotřebí „právního jednání“. Toto slovní spojení zní sice dost odborně a na první pohled se zdá, že je to něco složitého. Ve skutečnosti však může jít o zcela normální věci, které lidé dělají běžně. Vždyť i obyčejné nakupování nebo podepsání smlouvy jsou právním jednáním. V případě právního jednání je ale důležité, aby daný člověk dělal svá rozhodnutí z vlastní vůle. Jedním slovem, aby ta práva nebo povinnosti, která má získat, opravdu chtěl. Zatímco právní osobnost člověk získá sotva přijde na svět, svéprávným se stane teprve postupem času. Je třeba, aby daná osoba nejdřív dospěla, ukázala své schopnosti a především dosáhla věku osmnácti let, teprve pak bude zcela svéprávná. Výjimečně je možné získat plnou svéprávnost již v šestnácti letech. Pokud je toho třeba, soud může svéprávnost omezit.

Možná jste si všimli, že jsem napsala, že soud může svéprávnost omezit, nemůže ji však už nikoho zbavit, alespoň ne navždy, jak už bylo výše uvedeno. Lidí, kteří o sobě nemohli rozhodovat v posledních letech v naší republice přibylo. Jejich počet se vyšplhal až k třiceti pěti tisícům. S příchodem roku 2014 však nastaly změny ve prospěch lidí, kteří byli dosud nesvéprávní. Díky Změnám v Občanském zákoníku jim začalo svítat na lepší časy. Přinejmenším přinesli naději, že přijde den, kdy budou opět patřit mezi svéprávné občany a že ten den je nejspíš dokonce už přede dveřmi. Každopádně od tohoto roku byla práva duševně nemocných posílena.

Soudy teď budou po dobu tří let znovu prozkoumat, zda stále přetrvává důvod, pro který byl daný člověk svéprávnosti zbaven a pokud ano, do jaké míry je nezbytné jej omezovat v rozhodování. Samozřejmě je třeba, aby rozhodnutí soudu předcházelo mimo jiné lékařské vyšetření nesvéprávného. Co se týče problému nesvéprávnosti v jiných státech, tak ve většině západních zemí úplná nesvéprávnost už neexistuje. Například v Německu byla zrušena již v roce 1990.

Nový zákoník se však nebude více zajímat jen o nesvéprávné osoby, ale také o jejich opatrovníky. Opatrovníci měli dosud neomezenou moc nad životem lidí, o které se měli starat. Jenže i opatrovníci jsou jenom lidé a lidé někdy zneužívají svých pravomocí. Právě na to si nový Občanský zákoník také posvítil. Občanský zákoník, který byl dosud modelem pečovatelským, se proměnil v model podpory, což už loni vysvětlil ředitel Asociace občanských poraden Stanislav Skalický. Maroš Matiaško z Ligy lidských práv se k tomu vyjádřil takto: „Poměrně precizně formuluje povinnost opatrovníka respektovat přání člověka pod opatrovnictvím.“

Samotná duševní porucha už zkrátka nestačí k tomu, aby se člověku dala „vzít jeho práva“, což potvrzují i slova právničky Ligy lidských práv Barbory Rittichové: „Omezit člověka nebude možné jen proto, že má duševní poruchu. Je tam vždycky třeba zvážit, jestli je tam opravdu natolik závažná újma, aby se toto opatření použilo. A zároveň nejde využít žádného jiného restriktivnějšího a mírného opatření.“

Vzhledem ke změnám v Občanském zákoníku nastaly pochopitelně i změny v ústavech a léčebnách. Takové změny se samozřejmě neobešly bez dřívějších příprav. Takové přípravy proběhly mimo jiné i v Psychiatrické nemocnici Bohnice. Jaké změny to konkrétně byly? K tomu se právník zmíněné nemocnice Tomáš Němeček vyjádřil takto: „Od 1. ledna zřizujeme v nemocnici soudní místnost, do které budou klienti postupně převáděni, aby je soudce viděl a mohl efektivně posoudit. Počítá se, že jich bude nejspíš docela hodně.“

Pokud někomu duševní porucha ztěžuje rozhodování, může tento člověk od 1. ledna 2014 bez obav uzavřít smlouvu o nápomoci, i kdyby třeba jeho svéprávnost nebyla omezená. Člověk, který si získal důvěru nemocného, pak slíbí, že se bude starat o to, aby měl daný člověk dostatek veškerých potřebných informací a při rozhodování mu bude nápomocný. Musí se k tomu pochopitelně zavázat před soudem.

Jak již bylo výše uvedeno, v některých zemích úplná nesvéprávnost už vůbec neexistuje a Česká republika není zdaleka jediným státem Evropy, ve kterém se intenzivně pracuje na posilování práv psychicky nemocných. Právníci nezřídka diskutují o tom, jestli by zdravotně znevýhodnění měli mít i právo volit. A co na to říká právník Němeček? Jeho názor je následující: „Skutečně na to, ani na evropské úrovni, nejsou úplně jasné názory. Protože na jednu stranu to zní samozřejmě správně, že by soudy měly minimalizovat zásahy do občanských a politických práv. Druhá část namítá, že pokud soud po zralé úvaze dospěl k názoru, že člověk není schopen si obstarávat svoje záležitosti s částkami vyššími než například 1 500 korun měsíčně, tak potom je otázka, jestli má zároveň volit poslance.“

Ať už je to jak chce, doufejme, že změny zavedené v Občanském zákoníku postiženým lidem pomohou. Že se díky němu stanou skutečně svobodnějšími a jejich život bude zajímavější, veselejší, plnější, zkrátka lepší.

Krystyna Kędziorová